Dvojník

kandidát na asi najdivnejší film roka je tentoraz britská "adaptácia" dostojevského, zafarbená do žlta a poňatá viac kafkovsko-orwellovsky. má naozaj znepokojivú atmosféru a aj toho najotrlejšieho diváka nenechá pokojoným, kamera je miestami naozaj veľmi vizuálne strhujúca, no oveľa zaujímavejšía než obrazová je v tomto filme zvuková stránka - pomerne zaujímavá voľba ázijskej hudby a až experimentálne a mnohokrát prekvapivo použité ruchy, ktoré prechádzajú napriek všetkým pravidlám z polohy "ruchy" do polohy "hudba", z diegetického do nediegetického audio-priestoru a nielen dotvárajú, ale častokrát dominantne budujú náladu a atmosféru... film prekypuje nápadmi tak režijnými ako aj scenáristickými... škoda len, že sú to poväčšinou nápady okopírované od gilliama, andersona, samého seba z predošlého filmu a iných autorov a filmov, že je to roztrieštené, povrchné, nasilu formalistické a pozérske, bez hlbšej emócie či porozumenia postavám a motiváciám, neurotické až nervné a znervózňujúce - navyše prakticky bez sympatických postáv, na ktorých by vám záležalo. nová podoba filmového art-braku, film, o ktorom by sa malo diskutovať (aspoň trochu). (28.03.2014)

Mé hodnocení není příliš objektivní, ale tenhle film se mi přesně trefil do vkusu i do nálady, což jsem ostatně i očekával. Depresivní, noirová atmosféra ušmudlaného, šedivého a neustále deštivého města byla dokonale provedena. Když k tomu přidáme policisty nestíhající vyšetřovat sebevraždy, ubíjejícící nesmyslnou práci, hrdinu s nulovým sebevědomím, je pak skutečná zápletka třešničkou na vynikajícím dortu. Je to však třešeň obrovská a bez pecky ;). (14.09.2014)

Brilantne zosnovaná lúpež identity. Okrem podmanivej hudby, 60-tkových kulís a precíznej réžie tu máme aj skvelý intenzívny príbeh v noir surrealistickom obale, kde všetko utrpenie hlavného hrdinu dostane zadosťučinenia v poctivo eskalovanom konci. Úplne iné než bratské Enemy, no u mňa rovnako skvelé. (13.06.2014)

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic. (16.04.2014)

I přes skutečnost, že jsem to nepochopil a zčásti mi Eisenberg evokoval Cukrberga, tak jsem nadšen! Kratičká metráž k schizofrennímu plotu prostě sedí jako střešní taška a Micka od sousedů! Přetěžko definovat tu přeindustrializovanou dobu, v níž se do práce i z práce chodí za tmy, těžko definovat závěrečný salut a skok do sítě a hlavně přetěžko definovat stehna té polské vychrtlé selky! 77% Celosvětový výdělek k 25. 9. 2014: $200,406 (25.09.2014)