Jasmínine slzy

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Zhlédnuto v kině. Pamatuju si, že jsem na tento film viděl trailer už před nějakou dobou, ale moc mě nepřesvědčil. Takže když tento film hrál poprvé v kinech, propásl jsem ho. Poté ale začal sbírat nominace a hodně pozitivní ohlasy, takže ho kino uvedlo ještě jednou při speciální příležitosti a to jsem si řekl, že půjdu, když už nic, tak alespoň jeden film od Woodyho Allena uvidím na velkém plátně. Po skončení snímku jsem byl strašně rád, že jsem šel. Blue Jasmine je parádní příklad, proč Woodyho Allena uznávám jako tvůrce, ale nepatří k mým oblíbencům. Když se snaží, tak píše jedny z nejlepších scénářů. Tady se opravdu vytáhl a napsal naprostou lahůdku s několika rovinami, které plynou bezchybně, doplňují se a ani jedna z nich není zbytečná, protože nám vždycky poodhalí něco víc o situaci (ať už minulé či současné) nebo o dané postavě. Navíc Woody má neobyčejný cit pro casting a posléze i vedení herců - to, co zde předvedla Cate Blanchett, je herecký koncert první velikosti a já, i když jsem chtěl původně fandit Sandře Bullock, budu držet palce na Oscarech pro rok 2014 právě Cate. S klidným svědomím říkám, že tohle je jeden z nejlepších filmů, co kdy Allen natočil (a to říkám jako někdo, kdo viděl všechny filmy, co kdy natočil). 100 %. (21.01.2014)

Neodvratný rozklad identity a neschopnosť sebareflexie. Hodnotový rebríček v spároch nenásytného materializmu, snobských manierov, slepej dôvery i viery. Život na predpis. Strata kontroly. Pocit osamelosti. Nárok na zmenu, na nové začiatky? Relatívny...a s diagnózou Jasmine vlastne takmer nemožný. Už len (ale nielen) kvôli tomu, že antidepresíva nie sú vitamíny a všetko to dávno zanedbané/ignorované sa postupne stáva mŕtvym, inu - ako sa vraví - time flies by... Nejde a myslím si, že ani nemalo ísť o ubíjajúci realizmus, ale skôr o mierne prešlachtenú divadelnú štylizáciu s dotykom tragikomična, ktorá primerane odôvodňuje niektoré realizačné diferencie ako napríklad nečakane úhľadný vizuál alebo niekoľko kvázi (melo)dramatických detailov počas vybranných rozhovorov. Ku kreslu prikurtuje one-woman show Cate Blanchett posílený konfrontáciou so suverénnymi kreáciami Sally Hawkins, efektívne narábanie s retrospektívami ktoré spĺňajú funkciu jak ozrejmovaciu, tak dej bystro posúvajúcu a samozrejme celoplošná zovretosť celku čo by záruka diváckej pozornosti, dodatočného zadumania. Modrá Allenovi svedčí. (08.11.2013)

Může se jevit jako omezující, že film je vystavěn kolem jediné postavy, ale nakonec to ani nevadí, to jen pan Allen umně na jednotlivci vykresluje neduhy celé sorty (zbohatlé) společnosti. Jasmine se dokáže chovat jako neskutečná kráva a osud ji to dává pořádně sežrat. Nesympatie se střídají se soucitem, z diváckého pohledu nevíte, jaké stanovisko zaujmout. Jasmine je opravdu více lidská než "filmová" postavička a Cate Blanchett ji hraje božsky. Z hlediska nějaké sociální psychologie je film dost zajímavý (a smutný), ale podobně jako u Match pointu mi nesympatické charaktery kazily zážitek. 7/10 (15.01.2014)