Jasmínine slzy

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

Woody to i napriek veku dáva rok za rokom...tentokrát tradične "allenovská rýchlovka"... náhodné stretnutia, unáhlené a skratkovité konania postáv, dejové vyústenia..proste čo mám u Woodyho ráda, nik iný to tak trefne nepodá..cítiť, že kvalita už nie je to čo bývala, ale snáď sa ešte niekedy zadarí....Cate Blanchet som si užila. (20.02.2014)

Absolutní uznání směřuje Woodymu hlavně za to, že se po premise a traileru rýsovala poněkud přepjatá komedie a on místo toho obecenstvu vyťal nečekaný políček. Ne že by se občas neobjevila nejtypičtější možná průpovídka, ale zbytek je divácky jeden z nejbolestnějších Allenových scénářů. Blue Jasmine totiž řeže do stylu života, do syndromů dnešní doby i do vztahové bezvýchodnosti a trefuje do černého. Největší zásluhy na tom má Cate Blanchett, která pod Mistrovým vedením podle očekávání roste v bohyni. (07.08.2013)

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)