Rok pokojného slnka

Milostné komorní drama ze zoufale zničeného Polska roku 1946 mi zůstane dlouho v hlavě. Ano, kdesi v hloubi tam sice cítím počáteční tezi a kalkul, avšak síla příběhu vše přebije - a člověk ví, že přesně takhle to musí být, přesně takhle se věci dějí, takhle funguje Osud, který "se nám podobá". Maja Komorowska jedinečná, Scott Wilson skvělý. A ostatní rovněž. - Snímek jsem viděla v kopii, u níž v posledních sekundách oněměl zvuk. Netuším, zda šlo o technickou chybu, nebo naopak o umělecký záměr ("tiché" slunce). Možná jen kouzlo nechtěného, leč to ticho, to nenaplnění, přetržení, prázdno..., to bylo naprosto přesné. (22.10.2011)

ad zaujímavosť k filmu. k záverečnej scéne z filmu Zanussi povedal, že keď boli s Andrejom Tarkovskim v Monument Valley, tak Tarkovskij prítomnú scenériu prirovnal k ikone. a hovorili vtedy o tom, kto z nich natočí film, kde by bola scéna situovaná práve v tomto prostredí. podarilo sa to nakoniec Zanussimu... (29.10.2014)

Uz som sa rozlucil s tym, ze za tento rok /2020/ objavim silny film, ktoremu dam maximum. namiesto toho objavujem starinky - a dobre som veru urobil. Reziser Krzysztof Zanussi natocil neskutocny film. Riesi tu maximalne fajne veci ako vyzeralo Polsko po II Svetovej, Polsko je komplet rozbite, cesty rozmlatene, na kazdej budove je poznat stopy vojny. REziser vhodne riesi otazku, Jak sa moze Polsko vratit do normalnych kolaji po tolkom niceni, zabijani, devastacii, bombardovani. Este dobre, ze pan reziser nespomenul to najhorsie, a to konkretne nemecke vyhladzovacie tabory na uzemi Polska. Povojnove Polsko vsak ma nadej an zmenu k lepsiemu, jednak polsky narod si stat znovu vybuduje a jednak ide o krasnu vec - Americanka sa zamilovala do Poliaka, ci pardon, naopak, Polka do Americana. Kedze funguje jazykova bariera, dorozumievaju s arecou tela, filmu vladnu aj sympaticky neohrabane pokusy o preklad. Maja Komorowska bola skvela, videl som aj uz postarsieho polskeho herca Janusza Gajosa /Ctyri z tanku a pes 1966, Vyslech 1982/ : 100 % (05.09.2020)

Občas se stává, že jdete odlehlou cestičkou někam do neznáma, nic od procházky neočekáváte, avšak oči máte pozorné a najednou v trávě uvidíte blyštivý kamínek... Tím kamínkem někdy může být i film, jenž je trestuhodně zapomenutý, neznámý, skrytý v záplavě všeljakého balastu, tím kamínkem může být tento snímek Krzysztofa Zanussiho. To se holt stává, i když mně poslední dobou dost často... čím to? Rok spokojnego slonca je krásný i když smutný a beznadějí nasáklý film o dvou lidech, mezi kterými navzdory jazykové bariéře vykvete velmi silný vztah. On je americký voják, který přijel v roce 1946 do Polska vyšetřovat válečné zločiny, ona je vdova, která žije sama se svou nemocnou matkou. Setkají se v ne příliš romantickém okamžiku, avšak důsledky to pro oba má významné. Jejich láska je obklopena všeobecným zoufastvím, obavami z budoucnosti a vůbec poválečnou depresí, kdy kdo může, prchá za hranice... Film je to smutný, ovšem jde pod kůži, je silný. Zpočátku jsem se zdráhal uvěřit vztahu, který stojí jen na gestech a příležitostných tlumočnících, ale pak jsem pochopil. Filmové fanoušky navíc jistě potěší odkaz na Fordův film Přepadení, který hraje též významnou roli v závěrečné scéně. 4 1/2 (11.08.2007)

Zanussiho filmy věnující se spíš morálním dilematům moc nestárnou. Tady pro mě bylo těžší se do postav naplno vzít, protože zub času se na výrazových prostředcích už trochu podepsal. Líbil se mi ale jejich postupný vývoj. Oba se vyrovnávají s traumatem války a postupně si, opatrně, zkoušejí připustit, že by možná mohli být šťastní, a sledovat ten vývoj bylo působivý i bez toho, aby mě to rozbrečelo. Příjemný překvapení v nabídce Netflixu. (12.08.2020)