Nymfomanka I.

Rozhodně jsem od LvT čekal větší sadu, větší úlet, menší ucelenost, více otázek. Obliba, pochopení a míra akceptování Nymfomanky bude u jednotlivého diváka bezesporu záviset na subjektivním přístupu k fenoménu závislosti na sexu, přičemž první díl je rozhodně tou poutavější a "zábavnější" polovinou. Tu táhne Stacy Martin roli teenky Joe, jejíž životní příběh sexu už od útlého mládí sledujeme jako autobiografickou zpověď. Zdatně sekunduje SLB, zato Charlotte Gainsbourg a Stellan Skarsgård jsou v této části absolutně minimalističtí. Za sebe musím říct, že byť mě v obecné rovině LvT vzhledem ke svému standardu wtf filmařiny zklamal, tak jsem nikdy o nymfomanii a jejích conditions&consequences nepřemýšlel, což pro mne učinilo film na toto téma zajímavým a stravitelným. 80% (31.03.2014)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

Neotřelý snímek, který dokáže zaujmout svým zajímavým a poutavým příběhem, v němž je sex servírován v natür formě, avšak stále ještě relativně vkusně proti druhé části. Chválím jak zpracování filmu, tak herecké výkony, ale rovněž děj. Je jasné, že takový počin se nezavděčí všem a že je značně kontroverzní a šokující, ovšem troufám si tvrdit, že první část vskutku přináší zajímavý příběh, který by se de facto obešel i bez oněch sexuálních scén zobrazených ve vší přirozenosti a je jakousi sondou do psychiky a života nymfomanky. (19.08.2014)

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*. (29.12.2013)

Spokojila bych se s odpadem! bez dalšího vyškrtáváníse z energie, ale bylo na mě naléháno, že to mám prý vysvětlit, tak se jdu hájit. Zkraje chci říct, že Triera jsem respektovala jako tvůrce, který se nebojí točit si podle svého a snášet i nenávistné reakce. Prolomit vlny jsem kdysi rozdýchávala pěkně dlouho a žasla, jak to přes syrovou formu bylo plné citu, u Dogville mě fascinovalo přesné vyhmátnutí lidského hyenismu, Antikrist ... furt dobrý, Melancholie ... wtf? a Nymfomanka ... už nemám slov. Škoda, že to není třeba o lupénce, takhle to může vypadat, že mám snad něco proti sexu. Konec světa Trierovi nestačil, teď se na nás ještě musel vydělat a někdo to skutečně rád mazlavé. Já neděkuji! (21.10.2014)