Nymfomanka I.

(2x) Taková hezká ironická komedie ze života. Žádná kontroverze, žádná nevěrohodná fabulace, jen život takový, jaký je. S každou reprízou mám ten film radši a radši. Naprosto neodolatelný posluchač nemůže být nikdo jiný, než Stellan Skarsgård, mladičká Stacy Martin je sexy v každém záběru, smekám před Christianem Slaterem, ale naprosto nejepičtější výstup má Uma Thurman, která přinesla do tohoto prostředí totálně absurdní divadlo. Režisérská verze zůstává se stejným vyzněním dramatického oblouku v každé kapitole, jen ta erotika je logicky explicitnější a tudíž věrohodnější. A přesto všechno zůstává nejsilnějším prožitkem Delirium, jediná kapitola bez hlavního sexuálního motivu. (04.07.2014)

,,NĚKTEŘÍ LIDÉ ZÁVISLOST OBVIŇUJÍ, NĚKTEŘÍ JI OMLOUVAJÍ. MĚ OVLÁDAL CHTÍČ, NE POTŘEBA. CHTÍČ ZA MNOU NECHÁVAL JEN ZKÁZU, KAMKOLI JSEM ŠLA.“… /// Joe vypráví svůj dlouhej příběh. O objevení kundy, ženský síly (proč nelétat, když máte křídla…), vymejšlení požitků. Prošukávám se kapitolama… ach jo, Larsi, nějak moc to nepobírám. Film plnej nahoty, šukání a kouření čuráků… Tvá touha šokovat byla jistě uspokojena, ale ve mě to po hodině už nevyvolává vůbec nic. Příhody, který ani neovlivňujou její život (ten ovlivňuje ... se ukaž blamáž…), ve spojení s nevděčnou filmařinou a cílem předvést touhu po zaplnění všech otvorů… snad pokračování ukáže víc, než jen frigidní vagínu. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Ztrátu panenství můžu vyjádřit rovnicí. Třeba 3+5. (Ne, nic se to rovnat nemá! Nebo …?) 2.) Ve svým okolí mám přezdívku vysavač. 3.) Thx za titule ,,Karpi“ a ,,charel“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (04.04.2014)

Na začátku filmu se dočtete, že uvidíte střih, který Trier sice svolil, ale nepodílel se na něm, což na zážitku zrovna nepřidá. První část je stejně hravá jako Joe, nečekané odkazy sexuality na Bacha nebo rybaření, netradiční zápletky a nebál bych se říct - příliv nostalgie. Nymfomanka je ještě v rozkvětu, lůno je zdrojem nadpozemských zážitků, a Trier rozehrává svoji kontroverzní hru. (30.12.2013)

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*. (29.12.2013)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)