Varhaník u sv. Víta

S panem Fričem si dlouhodobě „rozumím“, takže i tohle setkání dopadlo dobře, kouzlo starých filmů na mne pořád působí.. Melodramatický příběh varhaníka je nejspíš očima dnešního diváka prostý či naivní, já se však ráda nechám unést do roku 1929 a obklopena tichem sleduji stárnoucího muže, jehož jedinou vášní jsou varhany a pak dcera přítele Klára, k níž má otcovský vztah.. Vše, co by se dalo vytknout, odpouštím a hodnotím shovívavě.. (23.09.2021)

Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady. (30.04.2020)

Vadí mi zde několik hluchých míst ve třetině a pak ve dvou třetinách příběhu, vadí mi melodramatické zakončení, které jde trochu proti dosavadní linii vyprávění a charakterům postav (lump se náhle změní v andílka, stane se zázrak u varhan), ale jinak mne příjemně překvapilo, jak kamera kouzlí se světlem, jak si vyhrála s uličkami, vilami a zákoutími Prahy (i když ten kousek Zlaté uličky, kde se odehrává děj, je dělaný v ateliéru), dobré jsou pokusy vyjádřit obrazem i zvuk (!), protože zvuk právě zde hodně chybí, a je škoda, že film nevznikl o dva tři roky později. A vynikající jsou i hrátky s prolínačkami, symbolickými prostřihy, hrou se stíny... Taková škola filmařiny, kterou by si povinně měli pouštět současní čeští filmoví "umělci". (27.05.2016)

Druhý a patreně umělecky nejvýznamnější němý film Martina Friče. Film byl navíc poznamenán i jednu nešťastnou příhodou. Snímek vypráví dramatický příběh nešťastného muže, jenž je tak trochu ne právem podezříván z toho že dohnal k sebevraždě nevinného člověka. Tady ta zajímavost. Je krutým paradoxem, že výrobce filmu Vladimír Stráský s obav před finančním krachem-bankrotem spáchal ještě před nedokončením filmu sebevraždu. Film má opravdu dobrou režii, výbornou Blažkovu kameru, i přes svoje stáří velice ostrou a výraznou, výborný scénář od pánů Václava Wassermana, Martina Fiče a od básníka Vítězlava Nezvala (pův. námět), a krásné reálné prostředí, kde se natáčelo. Jen tak náhodou co jsem poznal bych se zmínil o barokním portálu kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, Nové zámecké schody atd. Nebo např. věrohodnou a působivou kulisu Zlaté uličky pro noční záběry postavil architekt Hanuš Gödert, pochopitelně v ateliéru. Jeden z nejlepších českých němých snímků co jsem doposavad viděl, ale myslím si že i vůbec. Po právu byl odměněn zlatou medailí časopisu Filmový kurýr, za nejlepší český film roku. (18.10.2007)

Náladu navodzujúce prelínačky obrazu. Atmosféra asketicky strohého obydlia v Zlatej uličke ako protipólu vznešenosti chrámu, ktorému jeho obyvateľ - organista - verne slúži. To sú hlavné devízy filmu o rozvrate pracovného i vzťahového šťastia, spôsobeného zištnými úmyslami neprajníka. Strohé medzitiulky trefne dokresľujú miestami jemne sa vlečúci dej. Celkove ale ide o príjemné popozeranie s rozprávkovo vyznievajúcim dvojakým morálnym ponaučením v podobe zázraku a sebauvedomenia si hriešnika vyrovnávajúceho sa s hryzením vlastného svedomia. Sebavedomý film, smelo konkurujúci dobovým nemým filmom americkej továrne na sny. (05.01.2014)