P.K.

"Tancujúce autá", význam žltej prilby alebo testovanie funkčnosti boha, to sú nápady, ktoré si naozaj vyžadujú dívať sa na svet s určitým odstupom. Kto to všetko vymyslel, tomu patrí minimálne poklona, či iný východný výraz úcty. Jediné, čo mi tu vadilo, bola romantická línia okolo Sarfraza. Inak najlepší indický film, z tých piatich čistokrvných, ktoré som zatiaľ videl. (18.03.2017)

Složitá věc na hodnocení. Když to zestručním, tak mi moc nesedí to řekněme infantilní pojetí převládající v bollywoodských filmech. A tady mi žel moc nesedl ani představitel hlavní role. Naštěstí se film dostane k zajímavému námětu hodnocení fenoménu náboženství a převládajícího pokrytectví v něm, kde asi na Zemi není zajímavější laboratoře než je právě Indie. Snad jen škoda, že na to jde hlavně cestou: "Bože, teď něco potřebuju, tak mi to dej." Z toho mi vycházelo hodnocení na čistý průměr. Povedl se ovšem závěr a proto zvedám na slabší ☆☆☆☆ (09.08.2020)

Že mi zrovna Indové naservírují film, který si naprosto bez skrupulí dělá legraci z náboženství, to bych tedy vážně nečekal... A jak pěkně mi to zabalili- do nejčistší formy lásky. A bylo tady toho ještě mnohem, mnohem víc. Teď abych se ještě začal zajímat o Bollywood... Jak to mám stíhat?! Abych se moc netrápil, tak si vsugeruji myšlenku, že byl P.K. naprosto výjimečný. A to tedy vážně byl. Vším. Od A do Z./// Před sedmi lety- v roce 2017- mě to totálně dostalo. Napodruhé se sám sobě divím, ale hodnocení měnit nebudu. Nechám ho tady coby doklad osobnostní proměny- jsem teď evidentně někde jinde a možná i někdo jinej. (21.02.2017)

Keď sa z hmly vynoril Aamir Khan, tak som prevrátila očami. Keď zanôtili prvú pesničku, prevrátila som očami druhý raz. Tretí raz, keď som sa pozrela na stopáž filmu. Do polovičky sa to dalo v pohode pozerať, ale od polovičky to bolo fantastické. A na konci ma to chytilo tak, že dávam 5 hviezd. Dostali ma ... no a čo. (29.01.2015)

„Pákistán... jaký Pákistán?“ – „Mami... je jenom jeden Pákistán.“ Střelené, zábavné, absurdní, naivní, odzbrojující…prostě indické. Odpovídá tomu i žánrová nabídka, film se pohybuje od komedie přes drama až po romantiku, zápletka má sci-fi základ a zároveň v něm lze vysledovat dominantnější postavení hudby, díky čemuž snímek místy přechází až do muzikálu (několik čísel společně s taneční choreografií-kupříkladu chlápci v turbanech). Už úvodní „zpívaná“ romantika mě pobavila a film byl úsměvný po většinu svého času, někdy více, jindy méně (jednodušší, křečovitý humor). Přesto těch vtipných (jakkoliv předvídatelných) scén více méně převažuje, ať už jde o prohledávání v porodnici, oznámení úmrtí čerstvé nevěstě, návštěva vězení, obírání slepce („Něco jsem sehnal v tančících autech a něco od gentlemana, který je nabízí celé dny na mostě. Dal mi víc, než jsem potřeboval“.) a řadu dalších. A samozřejmě celé to zastřešuje představitel mimozemšťana, což je neuvěřitelný zjev a pohled na něj se jen tak neomrzí (zvláště asi dámské části publika, člověku se snad ani nechce věřit, že tohle už bude brzy padesátník!). Překvapilo však postupně neustálé řešení náboženství, to mě moc nebavilo, i když je fakt, že to pohybování na hraně se tvůrcům docela dařilo. Zklamal mě ale výbuch, typický zabiják pohodové atmosféry, a pak trochu i natahovaný a nepříliš vtipný závěr (snahu ukončit příběh za každou cenu komicky sice chápu, ale v té načaté dojemné rovině se film držel vcelku dobře, takže mi to přišlo jako zbytečnost). Tak či tak převažují kladné dojmy a já posílám Opilému slušné 4*. „Někdo říká, že zvířata nepáchají sebevraždy. Tohle je Nikku, pes doktora Sweetie Singha z Ramesh Nagar v Dillí. Za poslední měsíc se pokusil o sebevraždu třikrát. Zkusil skočit ze střechy, snědl prášky na spaní a skočil do ohniště. Proč tohle dělá? Je nějak psychicky nemocný?“ (02.02.2015)