School Is the Foundation of Life
Réžia:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrajú:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Všetko sa krúti okolo školského časopisu Rev septimy, ktorý napísal ktosi zo septimánov reálneho gymnázia a ktorý šplhúň Krhounek odovzdal triednemu učiteľovi. Vzbudil v profesorskom zbore veľký ohlas najmä preto, že humorným spôsobom pojednával o niektorých jeho členoch. Kým mladý profesor Bartoš a starý múdry pedagóg Gábrlík sa nad celú vec dokážu s humorom povzniesť, zvyšok učiteľského zboru zúrivo pátra po vinníkovi, ktorého priznanie je podmienkou zrušenia zákazu účasti na stredoškolskom športovom turnaji. Toto pátranie rámcuje mozaiku veselých epizód zo života študentov i profesorského zboru, tvoreného množstvom typicky svojráznych postavičiek, z ktorých vystupuje do popredia predovšetkým aféra najnadanejšieho študenta Jindru Benetku, ktorý v slohovej práci otvorene kritizuje pomery na gymnáziu a bol kvôli tomu navrhnutý na vylúčenie zo školy. (RTVS)
(viac)Recenzie (408)
Příjemná "študácká" klasika, která dokáže pobavit chtěně (výborný scénář a skvělé herecké výkony) – i nechtěně (roztomilá naivita některých scén a replik, pochybný věk hlavních aktérů). Je zajímavé, nakolik si tahle lehkonohá satira uchovává v jistých aspektech svou platnost... A především stále dokáže rozesmívat diváky. Nebýt debilního závěrečného běhu a nesmrtelného hlodu "poběžíme stále kupředu" (zjevně implantovaného dodatečně), byla by to dokonalá komedie... ()
I když je to roku 1938, některé věci jsou stále aktuální. Ale dneska už by takovou kravinu asi nikdo neřešil. A už vůbec by to tak nehrotil. Ale to je detail, o to tu nejde. Je to dost veselý film. Pešek je tu úplně skvělý. A Filipovský tu hraje pěkného šprta. Některé výrazy mě celkem dostávaly. Třeba při tenise: "Tak já plaju." :D ()
Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. ()
Roky som o filme pocula, ale nikdy som sa k nemu nedostala, pretoze televizia nebola nikdy nejako mojim velkym priatelom a vzdy dostal prednost nejaky iny film. No ale konecne som sa rozhodla, ze je hriech nepoznat stare dobre hlasky a vtipky priamo a nielen z rozpravania... Takze co dodat? Len to, ze ma mrzi, ze su tieto casy uz za nami, ze su studenti uz uplne inde, nie len spravanim, ale aj vymyslanim vtipkov na ucitelsky zbor... Je to naozaj skoda, ze toto obdobie lubozvucnej cestiny, ale i slovenciny, je nenavratne prec a preto je skvele, ze nam to moze pripominat aspon par behajucich obrazkov, ktore su mementom toho, ze ucitelia a studenti dokazu spolocne bojovat aj zmysluplne, s vtipom, eleganciou a hlavne mierumilovne... (Videne 27.8.2010) ()
Galéria (4)
Fotka © UFA
Zaujímavosti (29)
- Není doloženo, zda noviny „Řev septimy“ skutečně existovaly. Je však pravdou, že nejedna škola si vlastní periodika vydávala, dokonce i v dobách socialismu měly střední školy vlastní bulletiny pro vnitřní potřebu (například někdejší SEŠ sady N. Krupské, dnes OA Heroldovy sady vydávala časopis SEŠka). Z doby, kdy byly filmy natáčeny, se podařilo sehnat výtisk novin nazvaných „Řev študáctva“, obsahem hodně podobným filmovému „Řevu septimy“, a nelze s ohledem na jeho náplň ani vyloučit, že se autor Jaroslav Žák z podobných vydání inspiroval. (Robbi)
- Predstavy žiakov pri vyučovaní sú prvé zábery, kde môžeme vidieť súperiacich rytierov z Rudolfinskej doby. Jednalo sa o zábery z Drážďanského kráľovského paláca v Nemecku, rímskokatolíckej katedrály Arezzo v Taliansku a z Břevnovského kláštora v Prahe-Břevnove. (Raccoon.city)
- Jaroslav Marvan hral pomerne staršieho profesora, ale v skutočnosti mal iba 37 rokov. (Gareth_Jones)
Upraveno v květnu 2020. Film Škola základ života je rytmickou burleskou s výraznými avantgardními a satirickými sklony. Kompromis satiry Jaroslava Žáka srozumitelným způsobem zachytil po desítky let platná schémata a stereotypy školního vzdělávacího systému, kritika se vyhoupla na poeticky čipernou vlnu avantgardní filmařské hravosti, Martin Frič dal celku rytmický řád. Lehce nezbedný nadhled doprovází studentské klukoviny, melodrama romantiky je stylizované nešikovností probouzejícího se mládí, hlas je tu dopřán rozepři osvědčené tradice s liberální modernizací, disciplína si dotčeně prohlíží testament osobního rozvoje. V zájmu věci bylo nezbytné přijmout konsenzus laskavé smířlivosti a ušlechtilosti. Vztyčeným kritickým prstem je tu Jindra Benetka (velmi příjemný Antonín Novotný), studentský hrdina, navzdory vší nepřízni uražené učitelské ješitnosti. Talentované národní mládí nemůže být již pro svou podstatu zatraceno. Prvním obranným zátarasem vzpurného mládí je Lejsal (velmi dobrý František Kreuzmann st.), třídní septimy, vyučující latině a němčině. On je bdělým dozorem osvědčeného řádu disciplíny a potlačování podvratného charakteru při samostatném uvažování. Hlavním cílem satirického úderu je ředitel reálného gymnázia (dobrý Theodor Pištěk), ochránce té důstojnosti a dostatečně prokazované úcty profesorskému sboru. Instituce nesmí nechat beztrestně žádné zpochybňování vlastní společenské váženosti stavu. Obrazem naděje je Bartoš (velmi příjemný Ladislav Boháč), mladý francouzštinář a též oblíbený, pokrokový středoškolský učitel. Systém vzdělávání vyhlíží lepší zítřky. Hlavní ženskou postavou je Božena Lachoutová (příjemná Marie Burešová), na gymnázium nově příchozí suplující profesorka. Mládí je tou nadějí v budoucí státní rozkvět civilizace. Satirou výrazně karikovanou postavou je Kolísko (vynikající Jaroslav Marvan), na studenty vždy akurátní profesor češtiny. Prasíla českého jazyka je bráněna i proti studentskému přesvědčení. K výrazným postavám studentů zde patří neznámou chuť romantické náklonnosti poprvé ochutnávající Máňa Hájková (příjemná Věra Gabrielová), na tresty zvyklý průšvihář septimy Áda Čuřil (skvělý Ladislav Pešek) a neoblíbený šplhoun a zapšklý žalobníček Ludvík Krhounek (pozoruhodný František Filipovský). K výraznějším postavám filmu patří také Ludvík Koďousek (zajímavý Václav Trégl), před běžnou realitou do čísel a grafů schovaný gymnaziální profesor matematiky. Tady dostává vzájemné smíření svou šanci. Z dalších rolí: moudrý a ušlechtilý profesor přírodopisu Gábrlík (František Smolík), Čuřilův věrný kumpán v nezbednostech Tonda Holous (R. A. Strejka), na tělesný projev dbalý profesor tělocviku Lusk (Čeněk Šlégl), vlastní důležitost náležitě zdůrazňující školník Mleziva (Gustav Hilmar), profesorovými rozpaky pobavený zemský školní inspektor Randa (František Roland), veselá Lejsalova manželka (Milada Smolíková), ctihodná manželka ředitele gymnázia Anna (Marta Májová), pro společnou profesorskou věc zaujatý profesor dějepisu Mykiska (Karel Postranecký). Jindrův chudobný otec a nezaměstnaný dělník Jindřich Benetka (Jaroslav Průcha), za shovívavost orodující matka kvintána Živného (Zdeňka Baldová), či intelektuální původce nepokojů, septimán a premiant Boukal (Jaroslav Palát). Škola základ života patří k nejpřehrávanějším kouskům filmových pásem pamětníků. Za svoji satirickou kritikou s potřebnou dávkou laskavého smíření si své místo zaslouží. Jásavá, rozkošně hravá a smířlivě laskavá to filmová satira! () (menej) (viac)