Když utichly trumpety

"Jak víte, že zaútočíme? Horké žrádlo, kafe, cigára........Zaútočíme, to je jistý". Asi jsem moc válečných filmů neviděla a ani nejsem kompetentní posuzovat dění na takových bojištích, ale já těm klukům věřila úplně všechno, tu hrůzu a děs v očích Sandyho, jeho nechuť k jídlu. Davidovi jeho rebelii a chuť vypadnout a místo toho chudák získával raketovým tempem vyšší a vyšší hodnost. Od první minuty jsem měla strach a nervy nadranc snad větší než oni a už vůbec si nedovedu představit reál. Ačkoliv se tady kdekdo ohání televizním zpracováním, tak mně je to úplně jedno, protože tak výborný válečný film, který jsem oproti jiným prožívala naopak velmi intenzivně, si z mé strany určitě zaslouží plné hodnocení. (26.10.2013)

Je to zvláštní, ale drahé monumentální velkofilmy Zachraňte vojína Ryana a Tenká červená linie rozsekává na hadry tento malý TV film z produkce HBO. Svým stylem má hodně blízko k Bratrstvu neohrožených, je ovšem ještě o něco cyničtější. Za celých 90 minut se ani na chvíli nezastaví a servíruje nám jednu výtečnou scénu za druhou (úvodní záchrana, zastřelení plamenometčíka či závěrečná záchrana). Neokoukaní herci jsou všichni dokonale přesvědčiví, nejvíce za zmínku stojí Zak Orth a Ron Eldart. John Irvin má na svém kontě již jeden podobný válečný film - Hamburger Hill. Ani v jednom z nich není místo na vlastenectví, filozofování či hrdinství. Jen krev, bláto, sníh, smrt, ranění, mrtví a jediný cíl - přežít. 95%. (09.09.2009)

Takhle se má točit pro televizi. John Irvin, který stvořil nevyrovnaný, ale realistický Hamburger Hill, se vrací do válečného pole tentokrát druhé světové války. Co potřebuje voják, aby přežil? Nejen fyzicky, ale i psychicky? Válka se podle mě nedá v obrazech pochopit, pouze lze všechnu tu hrůzu přiblížit a doufat, že dokážete zprostředkovat, co nejvíce emocí a vrstev války. To se rozhodně filmu povedlo, protože od beznaděje, až po nenávist k těm, co rozhodují od stolu a kafíčka svých teplých kanceláří, film funguje a děsivě jednoduše upozorňuje na většinu důležitého, co každý o válce má znát (od cukru a biče až po její absurditu). Tady nikdo nepotřebuje slavné hvězdy ani obrovské peníze, tady se dá kafe a cíga a jde se na popravu... Jednoduše zprostředkovaná syrová realita války. (27.07.2010)

Film Když utichly trumpety je důkaz toho, že i v dnešní době, kdy jsem viděl snad stovky válečných filmů, mě stále má co překvapit. O to více mě těší, že tenhle film původně autoři směřovali do televize, ale při sledování vypadá uplně jinak. Ušetřilo se především za exteriéry, protože se natáčelo v Maďarsku. Díky tomu mohli autoři alespoň víc obětovat do akce. A akce je fakt parádní. Na televizní film přímo dokonalá. I příběh má páru, přestože je stokrát omýlanej. Na tom ale vůbec nesejde, podstatný je celkový průběh a ten je prostě parádní. Nechápu pak, co tu zdejší kritizujou. Mají co chtěli. Válečný film plný kruté realistické války. Nic víc, nic míň. Filozofat nad tím nemá smysl, i když to kdekdo ze zdejších dokáže. Nadávat ale, že film je jenom o akci, tak ho na místě uškrtim. (17.07.2010)

Režijní styl Johna Irvina mi moc nevyhovuje, přeci jen si myslím, že americké jednotky za 2.světové nebyly plné samých zbabělců a neschopných důstojníků. Film samotný je však udělaný slušně, bez servítků, bez salutování a řečnění, jen válka a každodenní boj o život. Snímek popisuje surový válečný mlýnek na maso v lesích na belgicko - německé hranici 1944. A speciálně příběh zbabělého a nedisciplovaného vojína, který se postupně stává poručíkem a velitelem čety. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=qGJ9l2gPWIo (29.08.2010)