Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Slavná parodie na melodramatické kýče líčí, jak chudá schovanka ke štěstí přišla zásluhou šlechetného milionáře. Nápaditě jsou tu zveličeny jak dějové zápletky, tak herecké ztvárnění, záměrně a s nadsázkou umocňující obvyklá klišé. Pozoruhodné je to, že film nachystali právě tvůrci, kteří se parodovaným kýčům úspěšně věnovali. Pokud by snad někomu nedošlo, že se dívá na parodii, v závěrečné barevně natočené scéně se dočká vysvětlení, že tvůrci se chtěli vysmát všemu falešnému.
Dívka Elén žijící se svou matkou a otčímem na lesní samotě má velký pěvecký talent. V den svých dvacátých prvých narozenin utíká z domova a už ve vlaku se do ní zamiluje milionář René. Jejich cesty se brzy rozcházejí, aby se brzy mohly opět spojit. Do Elén se zamiluje houslista Pavel Sedloň a ačkoliv ho Elén nemiluje, je odhodlaná se za něj provdat. V té době René umírá vyčerpán z práce na operetě Srdce v deliriu. Je však v poslední chvíli zachráněn a vše spěje k šťastnému konci, kdy Oldřich Nový vysvětlí, jak to všechno autoři vlastně mysleli. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (191)

Marthos 

všetky recenzie používateľa

Pro každou totalitní moc patří kinematografie k oblastem, které se pokouší ovládnout co nejrychleji a nejúplněji. Tak tomu bylo v nacistickém Německu, kde filmu pevnou rukou vládl Joseph Goebbels, v sovětském Rusku a analogicky posléze i v československém znárodněném filmu po komunistickém převratu. Bez ohledu na panující ideologii musela násilně centralizovaná kultura naplňovat režimní objednávku, skrývanou za službu "lidu". Pytlákovu schovanku měla před pochybnostmi schvalovacích orgánů zaštítit skutečnost, že paroduje kýčovitou "buržoazní" zábavu třicátých let a nacistické oddechové tituly čtyřicátých let (jež mimochodem – pokud byly skutečně zbaveny zřetelnějších ideologických konotací – české protektorátní publikum v návštěvnosti nijak výrazněji nesabotovalo). Šlo tu ovšem také o pokleslé romány pro ženy, kalendářové historky, schematické divadelní operety z vyšší společnosti, ale (vzhledem k letitému zájmu režiséra Martina Friče o americkou kinematografii) např. i hollywoodské a britské detektivky či dobrodružné snímky. "Výchovného" účinku na publikum mělo být dosaženo přemrštěností a kumulací pokleslých prvků, aby se i ten nejprostodušší divák naučil kýč rozpoznat a odmítnout. Pokud poúnorová kulturní politika odsuzovala jako nežádoucí formalistické, kosmopolitní a individualistické tendence, Pytlákova schovanka ji nutně musela uvést do rozpaků. Navíc, protože německé kýče už byly z kin dávno staženy, staré české filmy se měnily v pouhou vzpomínku a také uvádění zahraničních titulů podlehlo omezením, vyplnil Fričův film distribuční trhlinu a vyšel vstříc i nostalgickým náladám publika, toužícího po kontinuitě se "starými časy". Také už samotný pohled nazpět v čase začínal být nepřípustný jako reakcionářský a nepokrokový: cílovému obrazu šťastné budoucnosti, k níž lid dovede logický a plynulý tok dějin, zájem o "mršinu minulosti" neodpovídal. Fričův film byl ovšem velmi svébytným výletem do časoprostorových klišé minulosti: možná nejpříznačnější je jízda hrdinů luxusním zaoceánským parníkem Vltava, na nějž přesednou poté, co zločinci naruší železniční koleje. Ty vedou zjevně od Eléniny typicky české rodné chaloupky v podezřele rovinatém Krušnohoří přímo do amerického velkoměsta. Ve filmu je tak zesměšněna řada dílčích motivů, tvořící základní osnovu parodovaného. Naivní zápletky, teatrální gesta, nepřirozené dialogy, milostné fráze, sladkobolné písničky, za vším se skrývá konkrétní narážka. Vedle monotónně zmiňovaných příkladů typu Špelinova Krbu bez ohně a jiných děl klasické české červené knihovny se zde objeví i zcela nečekaná parafráze slavného Wellesova Občana Kanea. Prostor ve vile milionáře Skalského s obrovským krbem a schodištěm svým řešením prakticky kopíruje interiér sídla titulního hrdiny Wellesova filmu (rozložení prostoru je prakticky identické: velké schodiště vlevo, čelní velká okna, osamělá pohovka, vpravo předimenzovaný krb). Samostatnou kapitolou pak zůstává závěr filmu. Poté, co všechny postavy demonstrují svou radost ze znovushledání a ústy Reného a Elén oslavují lásku bez práce a závazků ke společnosti, dochází k vyšinutí, jež nás prudce strhává do nehezké reality. "Jistě jste sami dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným falešného citu, glycerínových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne. Kdybyste náhodou někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat," přerušuje vrcholící happy end René Skalský, respektive nyní už jeho představitel Oldřich Nový. Brutalitu tohoto narušení iluze stupňuje fakt, že revuální zakončení bylo oproti dosud černobílému filmu barevné. Drastický zcizovací efekt probouzí diváka z konejšivé iluze "únikového" příběhu. Není ovšem pravda, že se tvůrci své dílo snažili zaštítit popsaným dodatkem na poslední chvíli: tento nápad nalezneme již v literární povídce Noháče a Jaroše. Do hlavních rolí byli obsazeni herci, kteří typově i charakterově odpovídali parodovaným postavám. Hana Vítová získala v roli trpící dívky Elén jedinečnou příležitost rozloučit se ve velkém stylu a dokonale zúčtovat se svou filmovou minulostí. Rovněž Oldřich Nový coby milionář René Skalský získal roli, která se dá označit za loučení, jelikož v dalších letech byl nucen vytvářet postavy zcela nevyhovující jeho hereckému výrazu. Pouze jim však nepřísluší pozornost, vynikající výkony podávají i ostatní protagonisté (Korbelář, Vejražka, Nollová, Fiala, Pištěk, Speerger, Paul a jiní). Pohyblivá kvalita Pytlákovy schovanky zatím našla pochopení v každé éře. Nikoli proto, že se v ní účtuje s mršinou minulosti a útěkem ze skutečnosti, ale proto, že je tematizuje jako nezbytnou kvalitu lidského života. Fráze, banalita a kýč zůstávají věčně krásné a rozpaky nebývají pro silné a veselé srdce smrtelné. Myslím, že neexistuje výmluvnější poděkování tvůrcům, než když zopakuji slova Oldřicha Nového: "Děkujeme vám – a nazhledanou." () (menej) (viac)

UncleG 

všetky recenzie používateľa

Sbor: "Dup, Dup! Dupity, Dup!" Duet: "Kdo to dupe, kdo to je, že nám nedá pokoje?!" Sbor: "To láska přichází tak tiše..." Ano, to je Pytlákova schovanka aneb "Co věta, to hlod - co hlod, to perla". Nejvíc ale baštím skutečnost, na kolika úrovních a v kolika rozličných polohách se dá rozjet humor v rámci jednoho filmu. Zároveň jde o biák, který se dá vidět desekrát a pokaždé si člověk všimne "něčeho novýho". ()

Reklama

Anderton 

všetky recenzie používateľa

Paródie dnes a paródie kedysi sú niečo iné, ale minimálne v záverečnej "střeštenej" časti vidím predobraz klasických paródií. Problémom je, že nie všetko mi pripadalo vtipné a trefné, častokrát snaha o paródiu pôsobila kŕčovito, prípadne až dadaisticky. Samozrejme upozorňovanie na žáner paródie smerom k divákovi musí nutne vzbudzovať rozpaky, prezrádza fakt, že vtedajší diváci nadsázku len tak nepochopili. Film je zbytočne dlhý, takže nemá drajv, aký mohol mať pri štandartnejšej 90 minútovej dĺžke. Každopádne sympatický pokus až experiment (pre mnohých významný počin), ktorý občas dobre pobaví. ()

GilEstel 

všetky recenzie používateľa

Parodie prtvorepublikové červené knihovny, která se zpočátku ani jako parodie netváří. Jistě. Nová poválečná kinematografie hledala nové trendy a přístupy. Tohle je ale poněkud přehnaný výsměch tomu, co bylo dříve téměř svaté. Stejně jako většina filmu působí depresivním dojmem dávno zapomenutého přízraku nechtěnné doby, působí tak i smutné hledání humoru v místech, kde ho člověk běžně nehledá. 55% ()

Denny 

všetky recenzie používateľa

Tak tuhle parodii na předválečné červené knihovny bralo hodně diváků, a hlavně divaček vážně a když slyšeli na závěr filmu z úst O.Nového, o čem to vlastně bylo, byl to pro ně šok. O. Nový si ale v tomto filmu vystřihl jednu z posledních (ne-li poslední) rolí, která mu seděla. Pan nasadil montérky a do ruky vzal francouzák... ()

Galéria (8)

Zaujímavosti (7)

  • Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář je satirickým filmem, který se vysmívá prvorepublikovým milostným kýčům. (ČSFD)
  • Hodně diváků v době promítání bralo film vážně, ženy u něj plakaly. Proto byl konec přetočen za nový, barevný, kde Oldřich Nový polopaticky vysvětluje, že šlo o parodii. (honajz)

Reklama

Reklama