No

,,PŘEMÝŠLÍM O BUDOUCNOSTI. ŘÍKÁM NE. ŘÍKÁME NE. SE SÍLOU V MÉM HLASE. ŘÍKÁME NE. BEZE STRACHU ZPÍVÁM. ŘÍKÁME NE. VŠICHNI SPOLEČNĚ ZA VÍTĚZSTVÍM. ŘÍKÁME NE. ZA ŽIVOT A MÍR. ŘÍKÁME NE…“ /// Politickej film z časů, když Chile přemejšlelo vo svý budoucnosti. Třeba něco jako když u nás v devětavosumdesátým – možná jste vo tom slyšeli… Jenže v Chile měli Pinochetta, no a ten Pinochett …prostě - to si jeden nevybere. Politická nuda. Nastíněný problémy mě moc netankujou, páč film pojednává o politický kampani strany ,,NO“, takže sledujeme její vytváření a sršení volebníma nápadama, který maj lidi přesvědčit, že ten Augusto není dobrá volba. Sem tam nějakej ten archivní záběr a spoty, spoty, spoty a – spoty! Historie jedný události a (pochopitelně) velký vítězství. NUDA! A že já su celkem politickej divák! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nikdy neuvedenou divadelní hru Antonio Skármeta ,,El Plebiscito“ jsem (stejně jako vostatní) neviděl. 2.) Čumím jen na filmy složený z volebních spotů. 3.) Ať žije CHILE! 4.) Thx za titule ,,RitterQa“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (07.01.2014)

Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně. (23.09.2016)

Výborná záležitost, která zaujme originálně zvolenou formou natáčení, která se vším všudy evokuje osmdesátá léta. Obraz jako z ošoupané VHS je výborný nápad, na který jsem si tedy musel chvíli zvykat, ale po pár minutách už jsem se přizpůsobil. Taktéž nadčasový příběh, ve kterém se vlastně mění jen doba a možnosti, je svědectvím o nás samých a o tom, jak se dá a musí dělat kampaň a zamlčovat skutečnost. Gael Garcia Bernal je výtečný, skvěle civilní a osobně mi připadá, že film od filmu je lepší a lepší, radost pohledět. Ani ostatní méně známé tváře nejsou špatné a všechno do sebe tak nějak zapadá. Larraín sice občas zaškobrtne a některé scény jsou delší, než by bylo zdrávo, jinak ale příliš neselhává. Pro mě osobně velké překvapení, které mě fascinovalo a pohlcovalo. Škoda pomalejšího začátku. Za mě slušných 80%. (08.05.2013)

Před začátkem filmu se na plátně kinosálu objevovaly křiklavé upoutávky na blockbustery s lákavým vizuálem a nablýskané reklamy, které se krátkodobým efektem snažily upoutat divákovu pozornost. Poté následoval zrnitý rozostřený obraz, který jako by vycházel z televizní obrazovky 80. let nebo z dobového dokumentu a zvlášť v kontrastu s předchozími záběry působil jako omšelý příbuzný. Na události spojené s vypsáním referenda o setrvání Pinocheta v úřadu si ještě živě pamatuju. Prakticky nikdo nechtěl uvěřit, že by se vší mocí, kterou disponoval, dobrovolně vzdal vlády a očekávalo se jeho přesvědčivé vítězství ve zmanipulovaném volebním procesu. No ukazuje cestu, jak se podařilo generála, který zdánlivě držel všechny trumfy v ruce, vrátit z prezidentského úřadu zpět do kasáren. Ne připomínám nezpochybnitelných zločinů a už vůbec ne revolucí a manifestacemi, ale vtipem a reklamou. Místo disidentů vyprovodili Pinocheta reklamní stratégové a kreativci. Ti vyhráli duel se svými vládními konkurenty, protože vsadili nikoliv na strach, ale na naději. Sebelepší ideály, program nebo osobnosti nejsou bez náležité reklamy prodejné a prosaditelné. Jinde charismatický Bernal je tady upozaděný, film se soustředí na procesy a události, nikoliv na hlavní postavu, která je tu spíš jakýmsi průvodcem a spojovatelem. No je malý, ale zajímavý snímek, který se zapíše do paměti. Celkový dojem: 90 %. (31.10.2013)

úsilí o autentickou reminiscenci osmdesátých let, jakkoliv jde z principu o pouhé zdání, Larraín dovádí ad absurdum, tedy k naprosté dokonalosti, a i když se zdá, že mu obětoval i své obvykle stěžejní umělecké ambice a učinil jej svým prvořadým zřetelem, není to tak úplně pravdou. nápadná a snad do jisté míry i zcizující estetika videozáznamu, jaká na velkém plátně přirozeně působí notně nepatřičně, neslouží totiž jen k navození specifického diváctví, kombinujícího dokumentarizující a energetický modus, ba ani v první řadě. lze jí vysvětlovat především jako jednotící princip, díky nemuž všechny komponenty od původního materiálu po nevkusné reklamní koláže a stárnoucí archivní záznamy splývají v jednolitém, a proto nerušivém, a proto samo o sobě příjemném vizuálním toku. dokonce i úvodní titulky disponují charakteristickými žlutými a fialovými stíny a unikají přesnému zaostření, zatímco je mřížuje podivná textura zdánlivě způsobovaná archaickým technickým aparátem. těžko tedy vnímat stále méně a méně zřetelné hranice, například mezi uměleckou fikcí a kvazidokumentární rekonstrukcí, ale nade vše mezi neškodnou nezávaznou reklamou a politicky nabitou propagandou. čím méně znatelné jsou rozdíly v "řeči" reklamy a propagandy, tím silnější vyvstává nutkání se po nich tázat. odtud, z těchto otázek, pak pramení jiné emoce, kontrastní k lahodně sjednocené vizualitě - nejistota, nepokoj, zmatení, bezradnost. a tak nakonec není vůbec snadné ani pohodlné tento film plný paradoxů sledovat a už vůbec není lehké opájet se sebeklamem o vlastním diváckém nadhledu. (30.09.2013)