Ona

Moje oskarová naháňka před samotným ceremoniálem oficiálně začala právě tímto filmem. Her mě lákal svým nápadem a hlavně samotným hercem. Joaquin Phoenix je neuvěřitelnej herec. Co naplat, že si bere dost zvláštní a mnohdy těžko pochopitelné postavy. Pokaždé je dokáže ztvárnit naprosto precizně. Tak, že Vy vlastně nevíte, co si o tom hercovi, jako o člověku, máte myslet, protože každý film na něj máte naprosto rozdílné názory. Jednou Vás strašně štve, podruhé jeho jednání nechápete a po třetí pro něj máte velké pochopení. I když, to je vcelku problém, protože se podle mě Joaquin snaží hrát tak, aby pro něj neměl nikdo pochopení. Ty jeho postavy jsou tak specifické, že je těžké se v nich nějakým způsobem najít. Her představuje dost zvláštní náhled na svět, který by mohl nastat, pakliže by nás doslova pohltili počítačové systémy. Ne ve zlém jako třeba v utopii Já, robot. Spíše co se týče psychologie. Joaquin to zahrál naprosto fantasticky, ale samotný film Spike Jonze natočil jako vždy, po svém. Těžko jsem v tom filmu hledal pochopení, ale úžas mám prakticky až do teď. (05.02.2014)

Tak zvláštně jiné sci-fi, že chvílemi člověk uvěří jeho mimikrám, a to že vlastně sleduje romantický film. Naprosto originální vizionářskou romanci! Spike Jonze natočil další prazvláštní - a zároveň geniální snímek. Poprvé si ovšem musel vystačit sám i jako scénárista, neboť tentokrát už netočil podle scénáře Charlie Kaufmana (nepočítám-li tedy pohádku Max a maxipříšerky), ale podle svého. A jeho scénář není tak postmoderně strukturovaný jako ty Kaufmanovy, děj je v podstatě lineární, zajímavé jsou až ony mimikry, které vytváří dokonalou iluzi romantického filmu. Je to vlastně zvláštně podvratný přístup, kdy je divák obelstěn opravdu skvěle zvolenou (nádhernou) hudbou, snovým nádechem a záměrným umělým nánosem nostalgie a melancholie, s nímž mu před očima začne ožívat opravdu hodně bizarní partnerský vztah. Výchozí premisou je jedno ze silných témat současné západní civilizace, tedy samota, singles uprostřed městského davu, neschopnost dnešního příslušníka na naprostém individualismu založené společnosti navazovat a udržet si vztah, na což je opravdu překvapivě naroubována reflexe hrozby prolínání skutečných a virtuálních realit. Spike Jonze překvapivě dobře vystihl nepopiratelný fenomén naší společnosti - posedlost křemíkovým světem, a vytvořil dvě složité postavy se skutečnými pocity, paradoxní vztah člověka a AI, umělé inteligence. O co víc se dnes může jevit otázka ,,Může se člověk zamilovat do svého operačního systému?" úsměvná, o to reálnější může být v momentě, kdy někdo tak sofistikovaný OS napíše. Kdo by si byl před pár lety pomyslel, jak změní svět a mezilidskou interakci takový nesmysl jako Facebook! O technologiích spojujících lidi doslova na celém světě víme mnohé, samozřejmě i to, že tyto technologie zároveň také izolují člověka od člověka, ochuzují o skutečný lidský kontakt. Vraťme se ale k žánrovému vymezení - Spike Jonze jakoby chtěl podat důkaz, jak funguje skutečná filmová romantika. A tak natočil jeden z nejlepších romantických filmů, který jsem kdy viděl, právě ve své jinakosti a podvratné interní odlišnosti... (28.03.2014)

Nesmírně chytrý film, který potvrzuje, že čím více nás je, čím lepší prostředky pro socializaci máme, tím víc jsme asociální a osaměli. Je mnohem snažší nechat si vytvořit umělého parťáka podle svého gusta, než se vydat všanc reálnému světu, přijímat a tolerovat nedostatky ostatních, stejně jako riskovat odmítnutí. V takovém světě se z nás stávají nejen introvertnější, ale i zranitelnější jedinci. V téměř zidealizovaném prostředí je snažší pro okolí narušit naši konformní zónu a vyvést naše křehké já z míry... Her je velice křehký film, niterné drama, které proniká do nitra uzavřeného, citlivého muže. K vykreslení detailů vztahu mezi mužem a ženou ženu téměř nepotřebuje, resp. postačí její hlas. Úhel pohledu je tím pádem striktně mužský, ale přitom nikoli maskulinní (mužný), to právě naopak. Něco takového nepochybně podnítí k zamyšlení... 8/10 (20.01.2014)

„Je důležité mít priority.“ – „Já se neumím rozhodnout ani mezi videohrami a pornem.“ – „Smála bych se, kdyby to nebyla pravda.“ Her. Kdyby si člověk odhrnul tu sci-fi vrstvu, vyšla by mu z filmu v podstatě (více než zdařilá) romantická tragikomedie, která se postupně mění na čím dál větší „romanťárnu“ (někdy úsměvnější, jindy, a o to drtivěji, depresivnější). Ale zjednodušit takhle tento film by byla ohromná škoda. Protože co se týče sci-fi stránky a vůbec té myšlenky, napadají mě jen samé superlativy. Jistě, divák musí chtít přistoupit na hru autorů (v tomto případě totiž ta poučka o fikčním světě, jehož pravidla člověk musí přijmout bez ohledu na odlišnosti s tím naším, platí velmi silně). Pokud ano a smíří se s tím, že je OS schopný se dál (nezadržitelně a po všech stránkách) vyvíjet bez dalších zásahů svých tvůrců, vstoupí do naprosto kouzelného a fascinujícího světa, který chvílemi skoro překračuje hranice jeho chápání (a neustále si pak klade otázku, jestli je možné, aby v budoucnosti něco takového existovalo/fungovalo). Stejně tak se (divák) v průběhu procházení si klasických vztahových fází (ovšem s Operačním Systémem) sám sebe ptá, zda, a co vlastně je skutečné (resp. by mohlo být). Výborné videohry a další vychytávky jsou už „jen tak pro radost“ (mimochodem nesporně nápaditou). A všechno je to krásně absurdní zároveň. Já si každopádně (i díky výborným společníkům v podobě Joaquina a Scarlett, resp. jejího hlasu) film užíval po celou jeho dobu a na střídačku se smál, byl dojatý, smutný, ohromený, zakřiknutý, překvapený, zaskočený, nadšený, zamyšlený (+ prožil spoustu jiných stavů, u kterých bych použil koncovku „-ný“). Trochu mi nesedlo pouze pár momentů: „dobrá zpráva ohledne dopisů“, „umělá holčička“ a „sex v zastoupení“ (ten byl však natolik střelený a odzbrojující, že jsem za něj snad i rád). V momentě sledování mě pak ještě poněkud vykolejil závěr, přišel mi po tom všem takový hrozně banální (ala opravdu se tohle celé dělo kvůli „tomuhle“?!), avšak postupně se mi rozležel v hlavě, začal jsem se na něj dívat z jiného úhlu pohledu a ve výsledku musím uznat, že má něco do sebe (a to čím dál víc, jak tak o něm přemýšlím). Nebude to zrovna čistých 5*, ale Her má v sobě věci, které na mě zapůsobily nanejvýš osobně (vlastně i včetně toho konce), a proto u plného počtu zůstanu. „…A dokud jsem tady, tak si chci dovolit být šťastná.“ (04.05.2014)

// Dojemné, v jádru neskutečně jednoduché ale díky prostředí, hudbě a kameře jsem sledoval podmanivou sondu do milostných vztahů jednoho zvláštního ale vlastně docela mně samotnému podobného chlapíka, která sice nepřekvapila ale rozhodně zaujala a nepustila až do konce. A to si pište, že o tom filmu stojí za to přemýšlet ještě den poté. Do naprosté dokonalosti bohužel kousek chyběl, nějaké to klišé přebývalo ale na 4/5 to bohatě stačí. (05.01.2015)