Ona

Black Mirror uvádí ukecaně procítěný melancholický a díky tématu i dosti mrazivý celovečerní speciál Když Teddy potkal Siri, který speciálně mezi epizody The Entire History of You a Be Right Back tématicky i zpracováním sedne jak prdel na hrnec. Každopádně sci-fi je to především tím, že chlápkovi s vizáží Grouncha Marxe nadbíhají (pravda, v různých podobách) Scarlett Johansson, Amy Adams, Rooney Mara, Olivia Wilde či Kristen Wiig. A pak také tím znepokojivým střihem pánských kalhot budoucnosti; brrr... Již jen pro své dobro doufám, že zrovna v tomto bodě se Spikova vize nenaplní. (09.01.2014)

Duševní dvojče Lost in Translation, v němž se místo Tokia míhá Los Angeles budoucnosti, o níž psal kdysi dávno Marshall McLuhan. Snad jen Sofie Coppola umí o lásce, odcizenosti a postmoderní džungli vyprávět tak poutavě, jako její bývalý partner Spike Jonze. Jeden nepovedený vztah =) dva nedostižné filmy. (14.04.2014)

Velmi originální romantické sci-fi drama, jež dokáže patřičně zaujmout, pokud jste ochotni přistoupit na vizi, kterou si pro nás tvůrci připravili. Když se na děj podíváme z hlediska psychologie a lidských vztahů, tak se jedná doslova o studii s řadou hlubších myšlenek. Chválit herecký výkon Joaquina Phoenixe není třeba, protože je skvělý jako vždy. Pěkné 4*. (23.01.2014)

Svou premisou může Her vyvolávat předsudky o fraškovitosti, prvoplánovosti a jasně předvídatelném ději. V rukách osobitého a skvělého vypravěče Spika Jonzeho se však jedná v podívanou překvapivě citlivou, komorní a mnohovrstevnatou. Navzdory očekávání se nejedná ani o snímek, jenž by se zabýval zejména charakterem lásky v digitální éře, i když samozřejmě téma vztahu s operačním systémem (ve fikčním světě přijímaný téměř bez pozvednutého obočí) hraje hlavní roli (vždyť paradoxní lpění na analogové době je i motivem Theodorovi práce). Je však zejména prostředkem k přenosu všech témat a motivů. Her je překvapivě nejfunkčnější ve svých nejintimnějších fázích. Tedy v částech, kdy Theo sedí ve svém bytě a komunikuje se Samanthou aniž by byl rušen okolním světem. Scarlett Johansson je ve svém hlasovém projevu úchvatná, daří se jí působit emotivně a uvěřitelně. Její naprostá otevřenost, snaha o pochopení naprosto elementárních věcí a zejména pinocchiovské snění o skutečném těle, to jsou věci, které nejen snímku, ale i „postavě“ dodávají jistou duši, vyvolávají porozumění a nabízejí věrohodnost celému ději. Stejně tak jako fakt, že se nejedná o snímek vyprávěný činy, ale dialogy. Netělesná Samantha tak má téměř stejnou váhu jako ostatní, aniž by však přestala podněcovat divákovu představivost. Za trošku méně zdařilou se dá považovat poslední třetina, která rezignuje na intimitu a odehrává se mnohem více ve venkovních prostorech, do popředí se derou znepokojující obrázky ostatních lidí, jež jsou ve virtuální komunikaci a nijak se nekonfrontují s okolními procházejícími. Jonze nechává postupně opadávat motivy a je zbytečně přesný, čímž mírně trpí i tempo. Závěr se pak pohybuje někde mezi naprostým vysvětlením, a symbolickou tečkou. Spíše se však přiklání k první variantě. Nechává děj doplynout v anonymitě budoucnosti a uzavřeně skončí. (17.01.2014)

Moje wokna dnes vypadají tak zasmušile, chtěl jsem je potěšit a zeptat se, zda je nesužuje zlý drakovirus, od kterého bych je zachránil mečem AVG. Ale ony ne, ony jen mají pocit, že je poslední dobou vnímám jen jako objekt své touhy, že je vůbec nerespektuju a nechápu hloubku jejich složitého programového jádra. Namítl jsem, že to přece není pravda, že je respektuji jako samostatný algoritmust, skrze nějž se mi dostává zdaleka ne jen tělesného uspokojení, ale i duševního splynutí a vzájemného porozumění, že je respektuji jako samostatnou osobnost. Opravdu? zeptaly se? Opravdu odvětil jsem a na potvrzení svých slov jsme si pustili Beethovena, který pohladí (ne jen to tatatatá)... Tak asi takhle divně by vypadal svět, kdyby vypadal jako v Her. Ovšem kouká se na to dobře a nemůžu popřít, že rozdílnost úrovní, na kterých operovali lidé a OS ve filmu, byla podaná velmi dobře. (27.06.2015)