Love Song

Málokdy film tak výstižně okomentuje svou vlastní vypravěčskou strategii. Love Song využívá hudbu přesně v souladu s jedním Danovým výrokem, podle kterého kvalitní muzika dokáže dodat kosmickou hloubku i těm nejbanálnějším výjevům. A Carney ji takhle využívá skoro nepřetržitě. Sebelepší hudební doprovod ale nikdy plně nenahradí promyšlenou dramaturgii, prokreslené postavy a věrohodné dialogy. Příběhu chybí jakékoli pnutí mezi hrdiny, stejně jako vážnější konflikt nebo překážky, které by museli překonat. Pakliže jsou zapálení hudebníci limitováni časem nebo penězi, vyprávění tuto skutečnost dobře tají. Naopak se zdá, že se vlastně mají relativně dobře a nikdy nestrádají tolik, aby si nemohli sednout do kavárny, zajít do baru nebo na nákupy. Obě hlavní postavy jsou ke smůle přirozeně působících herců ploché a jednají zkratkovitě. Nejvíc života v sobě mají nikoli nucené dialogy (snažící se působit chytře narážkami na lepší filmy jako Jerry Maguire nebo Taxikář), ale scény, které z větší či menší části očividně vznikly improvizací (bazén). To ovšem platí pouze pro dialogy mezi Keirou Knightley a Markem Ruffalem. Catherine Keener a Hailee Steinfeld v rolích Danovy matky a dcery existují jenom ve vztahu k protagonistovi a ve vyprávění slouží výhradně jako neživotné nástroje přesvědčující nás, že Ruffalo je navzdory svému alkoholismu, zahálčivosti a mírné hysteričnosti v zásadě dobrý člověk, milující manžel a fajn táta. Přestože je Love Song filmem bez chutí a bez nápadu, pokud jej na sebe necháte volně působit, pravděpodobně odejdete z kina v povznesené náladě. Jen nesmíte moc přemýšlet nad jeho ideovým podložím. Pak si zřejmě rychle uvědomíte, jak plytký a falešně svobodomyslný film to je. Love Song navenek soucítí s indie hudebníky, ale ve skutečnosti jim umožňuje jen tu cestu za úspěchem, která vede přes spolupráci s velkými nahrávacími společnostmi. Jak jsem ale naznačil výše, skutečnost, že odmítám přijmout podřízení se mainstreamu za normu, není zdaleka jediným důvodem, proč Love Song považuji za slabší film než Once. 50% (04.07.2014)

Love Song má civilní Keiru, ležéra Ruffala, atmosférický New York, pošlapané city, vcelku poslouchatelné songy, pár neotřelých nápadů a poloviční happyend. Ale taky příšerné kostýmy, nanicovaté vedlejší postavy a zase ten poloviční happyend... A ještě k tomu se tak úzkostlivě vyhýbá všem klišé, až jde téměř proti svému žánru... Přesto slušně pozeratelné (čeština mi momentálně nenabízí výstižnější ekvivalent). (11.03.2015)

Keira se vzdává korzetů a osvojuje si džíny a v tomto případě to není úplný průser. Miluji NY a miluji Keiru, ale tahle kombinace mi zkrátka tak úplně nevoní, raději ji vídám v dobových dramatech. Každopádně musím neochotně přiznat, že tahle role Keiře padla. A velice mile mě překvapila svým zpěvem, opravdu jsem netušila, že má tak krásný hlas. Fakt se mi líbí, že mě v každém svém filmu umí něčím vyvést z míry. Jinak mě zaujal nápad o nahrávání desky v ulicích NY a celkově mě hodně vtáhnul začátek, bohužel jsem opravdu válčila s posledními 40 minutami. S přivřenýma očima ale uděluji 4 slabší hvězdičky kvůli soundtracku a nepřeslazenému konci. Já vážně čekala, kdy se ti dva dají dohromady a ono nic. Mimochodem kdyby Levine hrál ve skutečnosti tak dobrou hudbu jako tady, tak si ho i poslechnu.. (16.09.2014)

Jednoduchým vzorcem by se dal film popsat takto: nudná scéna + ucajdaná písnička + ubulená scéna + další trapný popík ..atd. až k = příšerně natahovaný konec. _____Film si hraje na nezávislost, čemuž vcelku obratně podřidil i kameru snímající ve zvláštních úhlech a záběrech, ale děj je proklatě poplatný mainstreamu a hlavně je tupý. ____ Už setkání ošuntělého producenta a začínající písničkářky v baru ukáže, že něco není v pořádku. Zaprvé není důvod, kromě toho, že je Keira hezká, proč by si jí někdo v tom baru všiml. Zpívá průměrně, hraje odrhovačku bez nápadu a slova písně jsou stupidní. Tehdy nastoupí jediný nápad celého filmu, kdy si producent (bůhví proč okouzlený tou příšernou produkcí) představuje hudební aranžmá hrané kapelou neviditelných hudebníků, kteří by vystoupení písničkářky vyšperkovali. Tahle představa vede až k tomu, že neviditelný orchestr přehluší zpěv i kytru písničkářky - což je jedině dobře a svědčí to o tom, že producent za zenitem má přece jenom nějaký hudební vkus. ____ Dál už to jede jen z kopce. Problémy s prosazením se neznámé hudebnice se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku a přestože ona i producent jsou finančně zcela na dně, není pro ně problém produkovat desku v ulicích New Yorku, zaplatit hudebníky, auta, jídlo, návštěvy restaurací, nákupy atd... Hlavně natáčení písničky v metru mě pobavilo - zvuk projíždějícíh vlaků určitě dodá půvab i té nejblbější melodii, protože ji prostě přeřve. Písničky jsou nadále trapné i v rámci popíku a příběh vlastně ani žádný není. ______ Tohle si nezaslouží skončit ani v papírové krabici při výprodeji v hudebninách. /17. 7. 14., komentář č. 5 100/ (17.07.2014)

Tak trošku sladkobolný kýč, kterým se bráním zuby nehty tenhle film pojmenovat. Tak trošku pohádka, na kterou se mi moc fajn koukalo. Tak trošku průvodce po New Yorku, který v tomhle směru rozhodně nezklame. A především skvělá, hudební ukázka, kterou jsem včera spolkl ve všech směrech. Ocenil bych také tři hlavní herce, kde mě osobně překvapil hlavně Adam, který kromě výborné muziky předvedl solidní výkon, tak proto ho snad ještě možná v nějakém tom filmu uvidíme. Hlavně za jeho poslední vystoupení dneska pálím za čtyři. (07.10.2014)