Môj kráľ

Jako kazuistika do učebnice psychopatologie (kapitola narcistní porucha osobnosti a závislé vztahy) geniální! Není divu, že snímek působí autenticky, je-li založen na osobních vztahových prožitcích samotné režisérky, která se již může (stejně jako hlavní postava Tony) na odžitý vztah podívat s nadhledem. Scénář filmu je velmi rafinovaný – obzvlášť výstižně působí scéna, ve které bratr Tony odhadne v několika málo slovech Georgiovu osobnost při zběžné návštěvě jeho bytu. Zdlouhavost a repetitivnost mnohých scén je dle mého názoru záměrná a má diváka vyčerpat a znechutit, protože přesně takhle se v takovém vztahu cítíte (jako, když se točíte na řetízkovém kolotoči bez obsluhy, nebo jedete nonstop na horské dráze). Proto je také ve finále i největším přáním Tony „to konečně nějak zastavit“. Georgio (narcis jak vyšitý) však žije z energie Tony, tudíž ji vlastně potřebuje – překračuje její hranice, donekonečna s ní manipuluje – je přímo mistrem manipulace (sám to vlastně „ve vtipu“ naznačuje, když se označí za krále pitomců). Díky tomu, že Tony ve finále demaskovala Georgia a pochopila, na čem byla její závislost na něm založená, dává jí toto poznání nejen zmíněný nadhled, ale především sílu a svobodu rozhodovat o sobě (nebýt jeho loutkou, mít vlastní vůli). Je to však ona, která musí sama sebe vyvést z labyrintu, ve kterém bloudila deset let. ** Jen pořád nějak nechápu, proč je tento film o destruktivním závislostním vztahu zařazen do žánru romantický. *** K prohloubení znalostí o narcistní poruše osobnosti bych doporučila poutavé čtení „O Pavlovi“ (vzpomínky na život Dani Horákové s režisérem Pavlem Juráčkem). (26.07.2022)

Úžasné sledovať, čoho všetkého je schopná po uši zaľúbená žena. Počnúc od prehliadania partnerových chýb až po jeho in flagranti neveru a kašľanie na rodinu. Úvod snímku bol vynikajúci a pocitovo silný, ale čím ďalej tým viac to potom začínalo zabŕdať do obyčajnosti, fádnosti a plochých dialógov, pričom koniec príbehu celý akosi niekam vyšumel a po emotívnej stránke nevyťažil ani zďaleka toľko čo mohol. Inak strapatý V. Cassel mi tu neskutočne pripomínal čerta z jednej českej rozprávky. 70/100 (19.09.2016)

Příběh jednoho vztahu, co začal až příliš krásně na to, aby mohl být trvalý. Ač je to celé bráno z pohledu ženy, neubráním se dojmu, že jsem sledovala herecký koncert Vincenta Cassela. Jak zvládl přerod z okouzlujícího a vtipem sršícího muže v manipulativního egoistu, to bere dech. Nevzpomenu si, že by někde hrál pozitivnější roli, i když je to tady vlastně on, kdo primárně může za rozpad vztahu a za psychickou labilitu své partnerky. Ovšem ani Emmanuelle Bercot herecky nezaostává, z jejích záchvatů hysterie doslova mrazí. Film dále zdobí zejména brilantní dialogy. Zajímavé je také sledovat střídání šťastných až euforických stavů Emmanuelle a její vyjádření zmaru či deprese. Na konci zůstane nepříjemná pachuť, že realita bývá často dost podobná. (85%) (06.03.2020)

Vzťahová dráma, akých som už videla desiatky. Táto ma však dokázala naozaj zaujať. Veľký podiel v tom určite zohrali obaja predstavitelia titulných úloh Vincent Cassel a Emmanuelle Bercot, ktorí sa stvárnenia svojich postáv zhostili naozaj kráľovsky. Príbeh šľapal od začiatku a ja som s napätím čakala čo bude ďalej. V závere to, ale žiaľ akosi ubralo na zaujímavosti a vyšumelo dosť do prázdna. Mohli sa tam trošku viac pohrať "s nožnicami". Za mňa však napriek tomu veľká spokojnosť. 80%. Videné v rámci projektu 52 films by women. (12.06.2016)

Georgio se v jednu chvíli v nadsázce označí za krále blbců. Rád bych věřil, že právě takto jsme jej podle režisérky měli po většinu filmu vnímat. Tedy nikoli nepoučitelně zamilovaným pohledem Tony, která si svého partnera nepřestává idealizovat ani poté, co ji připraví o dobrou náladu, nervy a veškerý nábytek. Zatímco melodramata se nás většinou snaží přesvědčit, že skutečné štěstí spočívá v lásce až za hrob, v Mém králi láska z lidí doluje nejen jejich nejlepší, ale také ty nejhorší vlastnosti, které postupně převáží. Stejně jako ve skutečném životě, také zde se vztah ústředního páru mění ve válku eg a vysilující cyklus scházení a rozcházení, udržovaný v chodu částečně vírou (v nápravu), částečně strachem (z osamocení). V tomhle je film stejně bolestivě pravdivý jako v nepřizdobeném zobrazování hádek, opilosti nebo snahy rozchodit rozbité koleno. Film plný vnímavě odpozorovaných situací je ale pro diváka svou zacykleností současně podobně únavný jako jejich vztah pro Giorgia a Tony. Maïwenn tentokrát ještě více než v Polisse spoléhá na charismatické, s rolemi plně sžité herce, jejichž improvizovaně působícím dialogům, hádkám a postelovým hrátkám víceméně uzpůsobuje nejenom délku jednotlivých scén (přepálenou), ale i dramaturgii celého filmu (rozvolněnou). Úsilí o autenticitu, vyjma několika hysterických eskapád poměrně úspěšné, je vykoupeno tím, že se snímek společně s hrdiny stává čím dál nesnesitelnějším a od určitého okamžiku již ani nesděluje nic nového, pouze rozmazává projevy protagonistčiny rostoucí emocionální lability (čímž je naopak výsostně melodramatický). Navíc si nejsem jist, zda film nevyznívá jako varování před zamilováním (a vztahy vůbec) nechtěně, ale i díky tomu existuje slušná šance, že Můj král osloví jak cyniky, tak romantiky. 70% (20.10.2015)