Hannah Arendt

Myšlienkovo silné, až filozoficky poňaté dielo, nie pre každého, lebo treba rozmýšľať. Kým sa dostaneme k vrcholu diela, teda k mimoriadnemu výstupu Arendtovej v prednáškovej sále, je naozaj čo treba prekúsnuť a scény zo života, ktoré si ale tiež treba vypočuť, sa lámu s archívnymi zábermi Eichmannovho procesu. Dnes už nie je doba, aby niekto prišiel s takými to otázkami - tam až pokročila demokracia, a ani vtedy by zrejme nebola bez toho, aby vás označili za nácka, keby, a to je to veľké KEBY Hannah Arendt nebola Židovka. Tam už antisemitizmus ťažko hľadať a preto pri výrokoch ako: "Eichmann nebol antisemita, on len dodržiaval zákon a robil si svoju prácu!" žiadne komando nenabehlo, aby Arendtovú hodil do kobky. Pritom vôbec nejde o popieranie toho, že Eichmann bol masový vrah alebo bagatelizovanie holocaustu, naopak, ide tu o zdôraznenie tej psychologickej podstaty, že človek úplne normálny, bežný, možno aj sympatický sa za istých podmienok prispôsobí okolnostiam. A po ich uplynutí je schopný znova prepnúť do režimu normál - to je prípad aj napr. Megeleho, ktorý robil šialené pokusy, kým mohol, no po úteku do Argentíny normálne ďalej fungoval ako praktický lekár, akoby sa vôbec nič nestalo. Arendtová vo svojom zamyslení otvára aj inú háklivú tému: zodpovednosť Židov samotných za to, ako to dopadlo. To opäť dnes už nikto nevyriekne, dnes majú ľudia problém odsúdiť aj keď Izrael zabíja civilistov, ženy a deti v desaťtisícoch. No Arendtová, chránená aj svojim pôvodom, načrela aj do tejto témy: koľko rabínov spolupracovalo s režimom, do akej miery je zodpovedná Judenräte za spoluprácu s nacistami? Arendtovej sa dostalo od mnohých učencov uznania, no samozrejme aj odsúdenia z toho, že "obviňuje obete". Lebo takéto otázky klásť neslobodno. Na to sú u nás doteraz aj paragrafy. Film túto zaujímavú stránku stvárňuje tak priemerne so spomínaným vrcholom na konci, no téma je stále živá a bude sa určite ešte aj po mnohých generáciách po nás preberať, aj po tejto ére povinného tlmenia zamlčaných právd. (08.03.2024)

Nepovažovala se za filosofku, ale přesto filosoficky uvažovala. Byla u soudního procesu s Adolfem Eichmannem, zrůdou, která měla být tou, kdo vymyslel, jak se finálně vypořádat s židy. Hitlerův inženýr genocidy. Jenže Arendt si uvědomila, že před sebou nemá zrůdu, ale normálního člověka. Alespoň na první pohled. Tohle lidé vidět nechtějí. Chtějí vidět monstrum, chtějí vidět chiméru. Taková zrůda nemůže být jako oni. I proto neměla Hannah Arendt snadný život a její názory nebyly přijímány pozitivně. I když neobhajovala zrůdu, stejně se na ni dívali skrz prsty. Film má skvělý vizuál, ale hlavně upozorňuje na téma, které je k zamyšlení. Kvalitní provedení, které zajímavě spojuje hraný film s archivními záběry je pak zajímavou přidanou hodnotou. Sám o sobě film ale tolik navíc zase nepřináší a je podobně strojený jako "Železná lady". (20.12.2013)

Další setkání Margarethy von Trotta s Barbarou Sukowou (jinak Lola, Berlin Alexanderplatz). Tentokrát v mistrném dialogu o povaze zla. Film se zabývá obdobím na začátku 60. let, kdy Arendtová psala pro The New Yorker reportáže Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. #Edisonline (06.03.2022)

Životopisné filmy sa dajú natočiť rôzne. Zameranie sa na osobnosť prostredníctvom, toho čo ju preslávilo nie je nič nezvyčajné. Hannah Arendt, bola zaujímavá žena, ktorá svojho času svojími názormi "kopla do osieho hniezda" a rozdúchala voči svojej osobe mnoho negatívných vášní. Cením si, že tento film ma inšpiroval k podrobnejšiemu nahliadnutiu do jej životopisu a diela. Donútil ma tiež zamyslieť sa nad kľúčovou témou tohto filmu, teda jej správou o procese s Rudolfom Eichmannom, Eichmann v Jeruzaleme: správa o banalite zla. Jej názor je zaujímavý a skutočne núti k zamysleniu sa nad zlom. Pre mňa osobne veľmi zaujímavý a poučný film. Videné v rámci projektu 52 films by women. (26.01.2016)

Silné téma a neméně zajímavý příběh. Film je rozdělen na dvě části. Ta první se zabývá především samotným procesem s Eichmannem a střídá reálné záběry ze soudu s těmi hranými. A musím dodat, že z toho, jak se z jednoho z organizátoru tzv. konečného řešení klube šedivá úřednická myš, jde mráz po zádech. Druhá část je vlastně o následcích, které si Hannah Arendt nese po zveřejnění své zprávy, kterou do určité míry předběhla dobu. Musí čelit nenávisti a kritice jak většinové společnosti, tak té židovské, přičemž obě odmítají pochopit podstatu toho, co napsala. Ani tady jsem neměl problém a ještě víc jsem mohl docenit brilantní představení Barbary Sukowe, jehož vrcholem byla závěrečná promluva k studentům.Bez výtŕaznějších náímitek. 80% (06.11.2017)