Je to len koniec sveta

... Svět kosmopolitního muže je však členům rodiny příliš vzdálený a nepředstavitelný, než aby mohlo dojít ke smíření a naplňujícímu prožití posledních společných chvil... a já řikám - než aby mohlo dojít k čemukoli, co vám vezme hlava! A kde je Dolan naučil tak řečnit, v nějakým zaplivaným námořnickým hampejzu v Panamě? Z vleklého sledu detailních rozpaků jedno velké nedorozumění. (17.12.2018)

Rodinné hádky jsou hysterické a to obzvlášť, když se v nich zrcadlí léta zamlčená traumata. Film plný rodinných hádek ovšem nemusí být nutně hysterický a jeho tvůrci by měli předem zvážit, do jaké míry převezmou rétoriku postav, které se v něm vyskytují. Bohužel excesivní, pocitový a do sebe zahleděný Dolan se stal ukázkovou obětí tohoto nerozvážného přístupu k tématu. _____ Příběh o barierách lidské komunikace je tematicky nejblíže, co kdy měl Dolan k Michelangelovi Antonionimu. Odehrává se na ploše jednoho dne a protagonista v něm soukromě postupně promluví se všemi rodinnými příslušníky, přičemž vždy poodhalí něco víc ze zamlčených bolístek. Nakonec přijde povinná katarze. Queer pop impresionista Dolan inscenuje konflikty složené z menších konfliktů v dlouhých scénách hysterického ječení, pasivní agresivity a machistických póz. Postavy jsou hlavně nositeli postoje, který extrémním způsobem dávají na odiv. Je to podstatně víc konverzační film, v němž režisér krotí svou tendenci vyprávět mizanscénou a populární hudbou. Jeho etablovaný styl doznal od prvních počinů jistých změn. Je to jen konec světa se ale pro režiséra nejeví jako výsledek nějakého dospělejšího směřování. (09.07.2016)

O největší zklamání festivalu se postaral Xavier Dolan, který do soutěžní sekce přivezl nejočekávanější film letošního ročníku na jehož novinářskou projekci jsme čekali čtyři hodiny. Jeho melodrama se bohužel hroutí pod nánosem toporných dialogů a teatrálního herectví. Zlatou palmu si film nejspíš neodnese. [Cannes 2016] (20.05.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

Tak jsem si touhle emotivní konverzačkou zase po delší době připomněla, jak se mi dokáže tvorba Xaviera Dolana dostat pod kůži. Jde o silné rodinné drama o dávných křivdách a neschopnosti naslouchat jeden druhému, o smutku tam někde hluboko v každém z nás... Skvěle natočené, snad ještě lépe zahrané, a to vše orámované akorátně dávkovanou sugestivní hudbou. Závěrečný obraz posvěcený Mobyho hitovkou je hořkou tečkou za vším, co zůstalo nevysloveno a celou dobu jen probublávalo na povrch. (85%) (19.10.2020)