Bylo to v máji

Přiboudlá budovatelská veselohra, plná (ne)falšovaného entuziasmu i jemných dobových postřehů, může dnes, v jedenadvacátém století, způsobit leckomu zažívací obtíže, ale přesto lze na ni pohlížet také jako na svého druhu cenný dokumentární záznam. Je jasné, že Martin Frič si musel posypat hlavu popelem, aby si udržel svůj dosavadní post, přesto i v tak mizerném filmu najdeme figuru, která nás baví i po letech. Jaroslav Marvan, jeden z nejlepších českých herců, dokázal Šebestovi i jemu podobným postavám vdechnout kus člověčiny, přirozený lidský naturel, kterým se staví do jisté opozice, zejména vůči novotám a novotářství. V případě tohoto optimistického filmu tedy nejde ani tak o zlepšovací návrhy, soutěžení, hesla a průvody, ale o obyčejného českého člověka, který na nás občas, pokud se mu něco nelíbí, zabručí, a který baví a rozesmává vděčné publikum napříč generacemi i časem. (27.02.2009)

Veselá pohádka o novém socialistickém člověku. 1) 49letý Jaroslav Marvan ve své dobově typické roli nerudného dědka pochopí novou dobu a začlení se. 2) Jeho učňovského syna představuje pěkný Milan Balašov, o němž jsem na netu téměř nic nenašel. 3) Kouká se na to moc hezky, když už tedy v té době nemusíme žít. (15.01.2015)

Na tomto bolševickém dílku, představujícím fenomén údernictví, tj. nekonečného zvyšování a plnění plánu při budování komunistického Babylonu, oceňuji, jak nechává oslavovaný režim, aby se odkopal: případ zlepšovatele Šebesty jr., řezače skla, vypovídá o tom, že nikdo s nikým nic nesdílí, nikdo si o ničem nic nevypráví, zeť Šebesty sr. vzbuzuje svou neschopností lidsky oslovit rodiče své vyvolené spíše úzkost než radost a scéna s paní Šebestovou u rozhlasového přijímače vysílajícího přenos prvomájových oslav nemůže nepřipomenout podobně odevzdaný poslech ohlasů fašistického veselí u příležitosti Hitlerovy návštěvy v Itálii v květnu 1938 ze skvělého filmu Zvláštní den Ettore Scoly. Hned se mi vybavila Sophia Loren v roli Antonietty Taberiové. Pro mimoběžnou postavu, jakou byl ve zmíněném italském filmu Mastroianniho Gabriele, ve Fričově a Berdychově filmu nebyl prostor, ovšem jen zdánlivě. Vytrženy z tohoto zrůdného kontextu umožňují i jinak vyčnívající scény s Jaroslavem Marvanem díky jeho herecké věrohodnosti a přesvědčivé i oprávněné skepsi jeho postavy současně celek nově a jinak – subversivně – zvýznamnit. (21.08.2022)

K agitačním/budovatelským filmům mám prazvláštní vztah. Na jedné straně na ně s údernickým nadšením vždy rád kouknu, protože mně šíleně baví všechny ty hefty a nezamyšleně "chytré" a uvědomělé hlášky. Na druhou stranu jsem snad dostatečně velký zpátečník, aby mně tyto hlášky nenechaly chladným a uvědomoval jsem si i za těmito rádoby nevinnými hláškami a scénami to, co se na ně v té nejsyrovější podobě nabalilo (práskačství, strach, perzekuci etc.). Shrnuto a podtrženo: Filmařsky dobře zvládnuté dílo. Stejně tak dobře vystihující budovatelský zápal a onu jakousi "pozitivní" tvář budovatelského období. Na druhou stranu (a o tu mi jde především) agitační film ve svých důsledcích hrozný a neospravedlnitelný sebelepší filmařskou zručností. (02.05.2005)

Veskrze průměrný Fričův pokus o ideologickou agitku. Marvan si opět vysekl svou emblematickou roli nafrkaného dědka, který skrze kolektiv dojde k obrácení na víru pravou a pochopí radostnou skutečnost socialismu. Strukturálně je film zjevně ovlivněn Vaškem Káňou a jeho výrobním dramatem Parta brusiče Karhana. Čili odvíjí poměrně harmonický průběh budování (plnění plánu), který narušují technické obtíže a někteří nepřizpůsobivý jedinci, doplněný několika rodinnými scénkami (natočenými v celkem svěžím tempu) a vygradovaný závěrečnou katarzí, při které je splněn plán a Šebesta se zapojuje do masy hrdinů pracující třídy – do masy úderníků. "Bylo to v máji" je prostě typickým představitelem pracovní agitky, která v některých momentech sklouzává k pro našince těžko pochopitelným hovorům o zlepšovácích. Pro zasvěceného diváka skýtá docela zajímavý vizuální materiál k prvomájovým rituálům, ale celkově se nejedná o film ani tak ideologicky vyhrocený, aby byl zábavný svým patosem, ani o veselohru tak kvalitní, aby se na ní mělo cenu dívat. Z hlediska odborného nabízí sorelácká kinematografie pár výživnějších a inspirativnějších kousků... (25.11.2006)