Barbora Hlavsová

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)

Havlíček byl genius. Mám zde trochu problém s filmovou verzí, ale to je holt poplatné době vzniku, na mě moc němých scén s hudbou, málo dialogů, musím si přečíst předlohu. Ale tento příběh je v dnešní době tolik potřebný, v době konzumu zvlášť člověk vnímá, co by mělo být důležité. Skvělá paní Brzková a R. Hrušínský jako mladíček. (04.02.2020)

Vskutku výborný protektorátní film a ještě skvělejší Terezie Brzková v hlavní roli jako plátenice Barbora Hlavsová. Po Kouzelném domu a po Babičce opět další veliká herecká příležitost pro tuto malou-velkou plzeňskou českou herečku, a role opět hlavní, a bez pochyby její největší a nejzávažnější. Myslím si že se jedná o jeden z nejpůsobivějších a nejsmutnějších opravdu vážných filmu od Mace Friče. Film byl zcela jistě napsán a natočen podle dobré předlohy, což byl základ, v tomto případě Hrdličkovu povídku "Skleněný vrch". Scénář napsal později zkušený filmový rutinér Karel Steklý (otec Švejka s Rudolfem Hrušinským v hl. roli), který psal filmové scénáře (vlastně si jimi přividělával) už někdy od roku 33', co více si tedy přát. Film má skvělou režii a opravdu krásnou Deglovu kameru. Abych to tedy nějak uzavřel, film se mi líbil ocenil jsem vynikající výkony zejména u již zmíněné Terezie Brzkové ale i mladého Rudolfa Hrušinského, ale i ostatní nebyli špatní, zejména pak tradičně dobrý Jindřich Plachta jako penzista Žanta, který by se tu opět rozdal:-) Velmi emotivní film s jakýmsi jinotajným poselstvím, plný mravních základ, o nezdolnosti, sebeodříkávání jednoho obyčejného člověka. Nesmírně dojemný a poutavý film téměř až k slzám, a navíc stále aktuální a pravdivý a to i více jak po šedesáti letech. Vřele doporučuji, opravdu brilantní podívaná. (11.11.2006)

V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit. (18.04.2021)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)