Boh ti žehnaj, Ozzy Osbourne

Dnes jsem dočetl životopisnou knihu ´´I Am Ozzy´´ a tak jsem posléze konečně dokoukal i tenhle dokument o jedný z mých nejoblíbenějších hudebních postav... Ozzyho poslouchám vážně od úplnýho dětství. Vlastně byl jedním z prvních lidí v hudební branži, kteří mě fakticky zaujali. Když v roce 91 (to jsem byl asi ve třetí třídě) vyšlo No More Tears, úplně mě to pohltilo. Vždycky na mě ale působil jako blázen, už když jsem viděl jeho klipy právě z tý doby po revoluci. A postupem času jsem zjistil, že jsem nebyl daleko od pravdy. Je neuvěřitelný kolik toho tenhle chlápek v životě spořádal. A když říkám neuvěřitelný, tak je to kurva fakt neuvěřitelný!!! A on pořád žije! Nevim jestli se vážně upsal satanovi, ale asi bych tomu i uvěřil. Galony alkoholu (vážně galony!!! ..prostě alkoholik), hromady kokainu (vážně hromady), pytle marihuany, tisíce všelijakejch prášků na spaní a proti bolesti, různý sedativa a antidepresiva, který nikdy nebral podle předpisu...ale trochu víc to přeháněl. Hodně to přeháněl! Tvrdí, že má podle psychiatra neovladatelný tendence si vytvořit na všem závislost a tak si ji prostě vytvářel... Na všem! A jeho závislosti z něj dělaly ještě většího šílence než ve skutečnosti je. Z chudýho kluka, kterej neměl vůbec nic, se během několika měsíců stala rocková hvězda. Všichni z Black Sabbath to roztočili na maximum. Ale Ozzy šel ještě mnohem dál. A na svojí sólový dráze ještě dál. Excesy, který často hraničily s kriminálem a nebo přinejmenším pořádnym skandálem. Ale asi to k němu prostě patří. To je prostě Ozzy Osbourne! A díky tomu všemu je okořeněná i jeho muzika. Muzika, která má neuvěřitelnou dobovou příchuť. Muzika, která se mi neohraje. Neoposlouchá. Celý osmdesátý léta - co album, to naprostej rockovej skvost! A ty koncerty - naprostý šílenství, prostě show!!! On tvořil hudební historii. Nesmazatelná postava! Všim, co znamenal a znamená. --- PS: Líbí se mi, že se nebojí o čemkoliv ze svojí temný historie mluvit, je to všechno takový otevřený ..až zvláštní. (02.09.2012)

Sedmsetsedmdesátýsedmý pokus nalézt v Osbournovi něco, co tam nikdy nebylo. Ano, tedy opět selhání. Ozzy nikdy neměl v sobě křehkou rozervanost Amy Winehouse, neochvějnou integritu Lemmyho Kilmistera či pop-kulturní osamělost Kurta Cobaina. Naopak to byl nesvéprávný šašek bez jakékoli nadstavby, zoufale potřebující někoho, kdo mu nalajnuje život místo další čáry koksu, což se mu podařilo až po přimknutí k Sharon Osbourne, která ho dokázala udržet v mezích jeho dětského pokojíku (kleopatřino pojmenování "vyplašené dítě v dospělém těle" je poměrně trefný). Dokumentaristé, očividně fanoušci, se s tím odmítají smířit a zaobalují celý film do sledování Osbournova turné po dobu dvou let, k čemuž se neváže ani desetina stopáže. Místo toho po x-té sledujeme rockerův život od plenek, přes nejznámější etudy jeho života, o kterých ví i moje bába a čím dál tím paničtěji v celém průběhu dokumentu všem dochází, že z tohoto materiálu prostě nic vymáčknout nelze. Ozzy Osbourne je člověk s bezpochyby výjimečným hlasem (jakkoli pro mě se jedná o ekvivalent čištění zubů cirkulárkou), ale opravdu ničím jiným za ním. A tedy zkrátka nebylo o čem točit. (08.11.2016)

Ať máte nebo nemáte rádo Ozzyho Osbourna, tenhle pohled na jeho život je celkem upřímný a zpěvák se nebojí vzpomínat na období, kdy byl skutečně k ničemu. On tedy i v té době aktuálních záběrech vypadá lehce vyčpěle, ale je na něm vidět, že je celkem střízlivý. Kultovní pro mě není, ale jako osobnost je zajímavý. (30.03.2017)

Velice povedenej životopisnej dokument velikána světa metalu a rocku! Je krásný poslouchat jak úžasně v každé větě s naprostou lehkostí opakuje slova FUCK a v každé druhé FUCKING BITCH. Navíc mě hodně zaujalo Ozzyho dětství včetně dospívání, kdy na všechno sral, byl rebel a k tomu čím se stal ho vlastně svedla veliká náhoda. A takový náhody jsou nejlepší! Nebýt jí, neměli by jsme tady Black Sabbathy a hlavně Ozze samotnýho! 75% (19.10.2020)

Je to v podstatě docela smutnej příběh, kterej se dá shrnout jednou větou, kterou sám Ozzy ve filmu pronese: "I had a car, I had a house, I had a lot of money.... I was king of the fucking world in my 22." Je až zajímavý, jak může ustrašenej kluk a introvert s malou dušičkou ukrytou někde uvnitř dělat frontmana jedné z největších metalových kapel. A aby to všechno nějak ustál a zvládl, tak chlastal a bral všechno, co bylo po ruce. A když pak v závěru dokumentu pronese, že až teprve teď (po šedesátce) je šťastnej a užívá si život, je to fakt smutný. A řidičák si taky udělal na starý kolena, protože celej život byl tak mimo, že by mu ho nikdy nedali. Ale teď se cítí svobodnej, sedne do auta a jede, kam se mu zachce. Tomu říkám paradox. :) A i když už mu to moc nezpívá a je celkově takovej zpomalenej, jsem rád, že jsem ho před pár rokama viděl naživo. Protože Ozzy je prostě legenda, ať se děje, co se děje. (01.10.2016)