Stockholm East

Poctivá deprese, kupodivu lehce protkaná optimistickou linkou. Ale nebyli by to Švédi, aby i ta neměla mrazivý podtón. Nedovedu posoudit, jestli je příběh realistický, nebo kompletně vycucaný z prstu, ale nedá se mu upřít podmanivost a osudovost. Smutná tvář Iben Hjejle mě dostala skoro okamžitě. Pak už jsem střídavě trnul strachy a střídavě se nechal unášet obrovskou pocitovostí snímku. Skandinávcům tohlež klišé budu z ruky zobat asi pokaždé, a ještě si hlasitě řeknu o přídavek. Na vysoký nadprůměr vytáhla film dvojice protagonistů. (10.01.2013)

Stockholm Östra, jak se film jmenuje v originále, znamená Stockholm Východ. Chápu, že doslovný překlad tuzemský distributor nepoužil, protože v češtině se nabízejí dvě možnosti výkladu. Proč ale nezvolil název Stockholm Východní nádraží, chápu už míň. A to, že v takovém případě neponechal název švédského originálu a světácky si vypomohl angličtinou, nechápu už vůbec... Máme se těšit, že až třeba někdy v budoucnu vznikne v Německu film o „pionýrské organizaci Třetí Říše“, nebude v Česku distribuovaný jako Hitlerjugend, ale pod názvem Hitler Youth? (12.12.2016)

Obsahuje SPOILERY. Máme tu téma, které se v různých variacích objevuje v dramatech poměrně často a i to, jakým způsobem se po tragickém začátku příběh dále vyvíjí, je dosti předvídatelné - tak nějak hned víme, že je to k sobě bude táhnout, chvíli potrvá, než své city vyjeví tomu druhému, on jí své velké tajemství bude chtít říct, ale samozřejmě mu to něco překazí, takže se to ona nakonec dozví od někoho jiného, což pochopitelně povede k tomu, že nebude zrovna nadšená, nakonec se ale přece jen dočkáme happy endu... Ten happy end by člověk možná v severském dramatu úplně nečekal, takže tu přece jen máme něco, co překvapí. A mě osobně závěr ani nijak neruší, nepřipadá mi, že by boural strukturu příběhu, neseděl do ní. Bude to asi tím, že mi nepřipadá, že se tu před závěrem celou dobu díváme na nějakou čirou depresi a tragédii, ten film není jen smutný, tím pádem ta nová naděje na konci do toho celkem pasuje. Vedle možná trochu překvapivého konce tu máme i některé další momenty, které přes tu poměrně jasně načrtnutou hlavní linku zase tak předvídatelné nejsou (Od koho se Anna dozví o jeho tajemství? Nechá si to dítě nebo ne?). Myslím, že je velmi dobře, že tahle místa ve filmu jsou. Udržují diváka v určitém napětí, nedovolí mu, aby "spadl" do jinak pomalejšího tempa snímku a třeba se začal s (logicky) skoro celou dobu ne zrovna veselými hrdiny nudit nebo byl pohlcen jejich letargií, až by to nebylo příjemné. No, takže příběh tak, jak je podán, podle mě funguje, i když to není něco novátorského, doprovází ho vhodná hudba, líbí se mi i některé další prvky, které celým filmem prostupují (typicky motiv nádraží, vlaku, drátů elektrického vedení jako něco, co může spojovat i rozdělovat, konejšit, představovat únik z běžného života, když je pro člověka žití už nad jeho síly; to, jak nám prostřednictvím vyprávění některé z postav tvůrci ukážou nějakou scénu z minulosti, o které už jsme slyšeli nebo kterou už jsme v průběhu sledování viděli "v přímém přenosu", ale neúplně, nakousnoutou a teď se nám odehraje hezky celá). Z Mikaela Persbrandta charisma úplně křičí a Iben Hjejle (kterou jsem předtím dost nemusela jako protivnou reportérku Dicte, takže se musela hodně snažit, aby si mě získala) se své role také zhostila se ctí. Dohromady jim to dobře funguje, jejich výkony pomáhají dodat filmu atmosféru, přirozenost. Celkově jde podle mě o film, který mohl, nebýt kladů, které jsem zmínila, zůstat takový průměrný, nemastný neslaný, takto se ale jedná o vydařené dílo, které stojí za zhlédnutí. 75 %. (31.10.2021)

Za pozitivum celého příběhu považuji vynikající herecké výkony obou hlavních představitelů a jejich vnitřní monology, které se filmem prolínaly. Chápu, že člověk který prochází nějakou hlubokou vnitřní krizí, nebo v tomto případě navíc i velkou bolestí, tomu touží uniknout, ale někdy se může stát ta úniková cesta svým způsobem ještě bolestnější, jak jsem to mohla vidět u Johana a Anny. Co bych tomuto příběhu vytkla, je příliš mnoho okatých náhod a tudíž to celé na mě působilo až moc nevěrohodně, včetně závěru. Ale na první celovečerní film Simona Kajsera to rozhodně nebylo špatné a já doufám, že jeho další počin se už vyrovná ostatním skvělým švédským filmům. Lepší trojka a jednou si dám v tomhle případě repete. (20.03.2015)

Vyjimečně happyend ani v severském filmu neuškodí.. :) Asi první severský film, který jsem kdy viděla a neskončil tragicky. Jak píše uživatel Malarkey, nejde o typickou skandinávskou depresi, film je totiž smutný a beznadějný skoro celou stopáž a konec to potom obrátí, což mi v tomto případě nevadilo.. Hlavním hrdinům jsem ten nový začátek moc přála. Nicméně nemůžu nenapsat, že klasická skandinávská dramata mi sedí více. (02.07.2017)