Sigur Rós - Inni
Obsahy(1)
První živé album skupiny Sigur Rós a zároveň druhý hudební film (první byl Heima). Dohromady 75 minut dlouhý film a 105 minut dlouhé dvojité živé album, které zachycuje koncerty posledního turné v listopadu 2008. Jde o naprostý opak snímku Heima, který byl otevřený a široký. Inni je silně komorní a uzavřený, ukazující čistou a nespoutanou sílu islandských hudebníků. Pro fanoušky alternativní muziky naprostá nutnost. (atomn)
(viac)Videá (1)
Recenzie (18)
Film se naštěstí soustředí téměř výhradně na hudbu - vycpávek je minimum, písně jsou celé a nepřerušované (možná vám to připadá jako samozřejmost, ale po zhlédnutí snímků Miroir Noir (stejný režisér!) či The Sky Remains The Same As Ever jsem měl v tomto směru velké obavy), potlesky jsou rozumně krátké, ale na druhou stranu to není ani suchý zfilmovaný koncert, jakých je dvanáct do tuctu. Prostě tvůrci nalezli rozumný kompromis mezi koukatelností a experimentováním. Hudba je samozřejmě bezchybná, pět hvězdiček nedávám jen proto, že přes všechny zmíněné klady zas o tolik nepřijdete, když si koupíte jen CD a Heima zůstává mnohem zajímavějším snímekm ke koukání. Seznam skladeb: 1. "Ný batterí" 2. "Svefn-g-englar" 3. "Fljótavík" 4. "Inní mér syngur vitleysingur" 5. "Sæglópur" 6. "Festival" 7. "E-Bow" 8. "Popplagið" 9. "Lúppulagið" (u závěrečných titulků). Na CD jich najdete ještě o šest víc. ()
Porovnávat Inni s Heimou nemá smysl. Heima především ukazuje krásy Islandu. Inni je daleko minimalističtější, tajuplnější, celý černobílý a zahleděný jen na konkrétní postavy kapely, které si ve tmě brnkají ty nejúžasnější melodie široko daleko. Je nádhera se k jejich hudbě opět vracet a zaposlouchat se do těch tónů. Nicméně u tohodle filmu bych to považoval spíše za umění. Heima pro mě přesto měla daleko větší vypovídací hodnotu. I tak ale krása...Vždyť kdekoliv se objeví Sigur Rós, tam je o nejúžasnější hudební zážitek zaděláno. ()
[KVIFF 2012] Originální záznam jednoho vystoupení, který kapelu v hlavách posluchačů neodmyslitelně spjatou s islandskou přírodou vysvobozuje z jejího zajetí. Zrnitý černobílý obraz sleduje hlavně nenápadné detaily jako nohu šlapající na pedál kopáku, podivnou "šálu" jednoho ze členů a další minoritní věci, čímž ale odhaluje mnohem víc, než obyčejný koncertní záznam. Ten navíc oživují jemněhumorné prostřihy do minulosti kapely (třeba hned úvodní otázka na genezi tvorby a následné mlčení v rádiu NPR je kouzelná) a z Inni se tak stává materiál, který lze díky minimálnímu a minimalistickému dění na plátně dokoukat, aniž by se člověk v průběhu začal trochu nudit, což je jeden z největších problémů koncertních DVD - nepřenositelnost atmosféry pouhým audiovizuálním záznamem. Inni je ale hlavně vizuálním doprovodem skladeb a trochu pochybuji, že by mohlo fungovat i u někoho jiného, než u fans skupiny. Proto bylo ve Varech hloupé, že projekce byla trochu potichu, tedy málo zvukově, a tím pádem i celkově, intenzivní. ()
Ač se srovnání s Heimou v podstatě nejde vyhnout, je trošku ošemetné, protože byla přeci jen trošku o něčem jiném. Heima je i o dalších věcech než o této jedinečné kapele a její hudbě, Inni se naopak soustředí hlavně na ně. Souhlasím i s tím, že je hezčí ke koukání a možná i jaksi "příjemnější" k poslechu, ale Inni mě dokázalo vtáhnout možná trošku víc, pač je tu méně řečí a víc strhující muziky a když jsem si chtěl některé pasáže vychutnat se zavřenýma očima, o tolik jsem na plátně nepřicházel :). Hodně mi sednul drsný post-rockový sound i temná vizuální stránka, která se zajímavě stylizovanou kamerou zaobírá hlavně detaily z živého vystoupení kapely. Možná bych uvítal víc abstraktních pasáží a odpustil si ty archívní, ale výrazněji mě nerušily. V aranžích samotných skladeb u mě nepřekonatelně zabodovala Heima díky přítomnosti skvělého smyčcového kvarteta Amiina - v porovnání s tím (ale jen v něm) v Inni zůstává trošičku prázdno, na druhou stranu je to prostě něco jiného. Nejlépe je zkrátka k Inni přistupovat jako k záznamu z jednoho živáku, protože tak funguje díky své netuctovosti nejlépe. ()
Pre mňa určite v porovnaní s Heimou veľké sklamanie. Napriek krátkej stopáži som sa veľmi nudil, pohľad mi blúdil kade-tade a nemohol sa udržať na chaotickej spleti starofilmárskeho pôsobenia dokumentu, ktorá rýchlym striedaním čiernej a bielej farby kazila viac môj zrak, než prvé diely Pokémona. Minimálne o 2 stupne horšie, než Heima, ničím neprekvapilo, no možno to bude aj tým, že keď som pozeral Heimu, nepoznal som skladby Sigur Rós, teraz už som ich mal ako-tak napočúvaných a takýto vizuál mi k tomu treba nebolo. Plus tie archívne zábery fakt nič moc. Žiadna výpovedná hodnota pre mňa. ()
Galéria (2)
Fotka © Cinema Purgatorio
Reklama