Deň nezávislosti: Nový útok

Nostalgie jako prase. Při každé druhé scéně jsem musela vzpomínat, jak jsem před dvaceti lety seděla v kině a užívala si každou minutu (a pak ještě mnohokrát opakovaně). Jednička je moje guilty pleasure srdcovka, na kterou pokračování sice nemá a v podstatě jen recykluje už viděné, ale co naplat. Když to miluješ, není co řešit. A navíc mě neskutečně potěšila účast mého oblíbence Williama Fichtnera, který to konečně dotáhl až na generála (a ještě dál). (24.06.2016)

Celý vesmír si podmanili, ale na Lidi jsou prostě opět krátcí. A navíc lidé slibují odvetu a to na jejich půdě, takže pozor. No a co že mají vyspělou technologii natolik, že dokáží vklidu zaparkovat nad celým Atlantickým oceánem, my se jich nezaleknem. Typický Emmerich! Tentokráte těch destrukcí není tolik a když tak jsou hlavně počítačové. Závěr se odehrává na poušti. Postavy jsou krajně nesympatické a ani zvolání "O můj bože." už diváka zase tolik neohromí. Příběh už není ani béčkový, ale rovnou céčkový a trošku je škoda, že humor ubyl rovnou na 0, protože tahle invaze si o něj přímo říkala, tohle fakt nemohl myslet přeci nikdo vážně. Extrémně blbé a hodně drahé. 40% (11.10.2016)

Rollo, čti: Úve Boll s neomezeným rozpočtem v zádech, je zpět a v obvyklé formě! Čti: S pečlivě nagelovanou hlavou po ramena zaraženou v americké prdeli, velkoryse pohrdaje fyzikou, logikou, postkomatickou rekonvalescencí, racionálními dialogy či nekýčovitým vkusem, zase veřejně vášnivě masturbuje nad hvězdotřpytným praporem, okatě podkuřuje Pekingu kvůli tržbám a v neotřelém, naprosto originálním konceptu „V roce 2012 zaútočíme na Hvězdu smrti a pak se vydáme na lov vetřelčí matky“ velkolepě demoluje vše, co mu vleze před čočku. Výsledkem je jako vždy pompézní multikulti eintopf, v němž pod vlajkou světospásných Spojených národů amerických v jeden milující se celek sjednoceni árijsky patriotističtí správňáci, odpudiví neherečtí metrosexuálové, židi, negři, ťamani a buzeranti znovu nekompromisně zatočí se zlým bordelem z vesmíru. Bordelem, který furt ne a ne přistát v Barentsově moři, za což bude muset tentokrát účelově ignorovaný car Vláďa anektovat Aljašku a najmout Bondarčuka juniora, aby vrátil úder a natočil Den VŘSR. Ale ať je ten Rollo zdegenerované a komerčně pokřivené hovado, jaké chce, pořád je to kurevsky nostalgická, slaboduchá zábava! Závěrem bych zde rád zanechal vřelý vzkaz pro provozovatele Kulturního zařízení Ostrava – Jih: Ještě jednou mi v tom nezlodějském, krásně zrekonstruovaném a pohodlném kině s jedním z největších pláten v republice, které pro mě představuje poslední výspu odporu proti všeobecně přehlíženému monopolu banditsky předraženého Cinezmrda, nazapneš ve čtyřiceti stupních klimu, poseru ti sedačky a prokleju promítačku! (03.07.2016)

Příšerné pokračování. Dvakrát tolik, pokud má divák to "štěstí" a vidí ho pár hodin poté, co si dal z nostalgie jedničku. Generický "všeho víc" sequel, przněný nulovými vlastními nápady, nevyužitými postavami z minula a s kopou nových mladíčků, kteří jsou tak necharismatičtí a nudní, až to bolí (vůbec tohle nucené omlazování filmů je zlo, nechápu, že by studio zabilo táhnout to třicátníky). Nejhorší je každopádně to, že je druhý Den nezávislosti hrozná nuda. Akce zaměnitelná, efekty špičkové, ale to už dneska nepřekvapí. Když je největším překvapením filmu to, že se z jedné z původních postav (vzhledem k současné politicky korektní době) vyklubal gay, je prostě něco špatně. Jednoznačně to nejslabší, co v rámci destrukce Emmerich natočil. 30% (17.07.2016)

Emmerich remakuje sám sebe a stíhá přitom vykrádat asi deset dalších filmů, sypat cheesy hlášky, patetické projevy, a obrovskou monumentální akci, která jen tak mimochodem strká do kapsy všechny destrukční orgie z libovolného akčňáku posledních tří let (zásadní devíza!); prostě devadesátky jedna báseň. Ale! Kristova noho, fakt musela být první půlhodina s představováním nových postav tak zdlouhavá? A to jakože bezcitné zacházení s hrdiny z minula jakbysmet? V době, kdy studia povolují 140 minut kdečemu, jsou Emmerichovi dvě hodiny až příliš těsné a ukazuje se jeho slabina a tou je absence finesy ve zkratkách. Ale ta monumentální epika to ve finále vyhraje. Sice natěsno a dost jalově, ale Emmerichovi jsem už odpustil horší věci. PS: A když si na to chci o dva dny později vzpomenout, vylovím z paměti pouze high-five planety a nové meziplanetární lodě. (23.06.2016)