Vrásky z lásky

Dramaturgickou nesevřenost tohoto filmu naznačím jedním příkladem: Taťjana Medvedcká (jakkoli hraje výborně, což se týká všech, a nejvíc Jiřiny Jiráskové) měla podle všeho ztvárňovat vrchní sestru, která je na chvíli znechucená nesnesitelnými výstřelky jedné své uživatelky (Bohdalky). Problém je, že ony výstřelky nejsou absolutně ztvárněny tak, aby působily nesnesitelně, vždyť Bohdalka proboha jenom učí lidi hrát na nějaký nástroj, případně je děsí historkami o nočním přízraku. To je fakt tak strašný maso, aby se z toho ona (opět opakuji, že ve filmu vylíčena jako veskrze HODNÁ) vrchní sestra musela hroutit a neutralizovat Bohdalku sedativama?! Takových samoúčelně vykonstruovaných schémat je ve filmu celá řada, s vrcholem konkurzu a postavou mimozemsky jednajícího režiséra. Těšil jsem se na tento film a jsem velmi zklamán. Některá srovnání s Babím létem jsou totálně mimo mísu. 40% (08.12.2012)

Film pro velmi malou cilovou skupinu, v dnesni pretechnizovane, zbesile rychle podivane zamerene predevsim na mladsi publikum, je film Vrasky z lasky zase pro publikum z opacneho polu. Ale je to natocene tak dobre, ze si v tom kazdy najde to sve. Pan reziser proste nema strach a natocil tento film, ktery je v dnesni dobe tezko prodejni. Ale kdyz najdete tu odvahu a pustite si tento snimek, neprijdete o krasne obrazove kompozice seskladane z sumavskych hvozdu, vtipnou roadmovie i dramatickou emocionalni spršku. Najdete zde odkaz na filmy z dob minulych, kde do jakekoliv minirole byl obsazen hvezdne nablyskany herec (Preis, Taclik, Vilhelmova, Geislerova, Holub, Hadek, Navratil a jini) proste Strach ma potencial a ja mu fandim. (31.12.2013)

Jistě ne náhodou připomíná, a možná i záměrně v lecčems volně navazuje, nový Strachův film na Michálkovo úspěšné Babí léto s Vlastimilem Brodským a v některých momentech také na svěrákovské Vratné lahve; zároveň ale vytváří hmatatelný kontrast s filmy typu Pamětnice a tomu podobných, kterým chybí hloubka a smysluplný scénář. Překvapující vyzrálost mladého Marka Epsteina poskytuje v současném všeobecném úhoru této jistě ne lehké profese alespoň doutnající naději, podobně jako tomu nasvědčuje dnes již ucelená Strachova režie, byť není na poli domácí kinematografie nijak zvlášť frekventovanou osobností (od posledního celovečerního filmu jej dělí více jak sedm let). VRÁSKY jsou více než cokoli jiného melancholickou procházkou po životě dvou na první pohled nesourodých jedinců, které osud kdysi souhrou náhod na malou chvíli spojil, aby je v závěru jejich životů opět sezdal, ale činí tak formou ne právě obvyklou. Vítězící hodnotou se tu zdá být perlivý ironický humor, prostoupený především v hereckých výkonech Bohdalové i Brzobohatého. Fantastické a bezproblémové znovunavázání spolupráce po neuvěřitelných čtyřiceti letech se odehrává bez zbytečných senzací: od prvního okamžiku vzniká vyrovnaná, na stejnou strunu naladěná dvojice, jakoby mimochodem navazující tam, kde kdysi přestala, díky čemuž divák nemá téměř příležitost si uvědomit onu časovou propast mezi jejich uměleckými i osobními životy. Vedlejší role celek ničím nenarušují a vytvářejí zajímavě odstíněný kolorit (s mondénní výstředností titulní hrdinky bojující ředitelka pečovatelského ústavu vynikající Taťjany Medvecké, civilní portréty moderních rodičů Trojana a Vlasákové nebo účast věčné souputnice Bohdalové Jiřiny Jiráskové v mile osobité epizodce jedné z obyvatelek ústavu). Závěrem zbývá obligátní zjištění a zamyšlení nad tím, proč podobných filmů pro dožívající generaci našich předních umělců nevzniká více. Více důstojných a více opravdových. (21.04.2012)

Jiří Strach přinesl na česká stříbrná plátna opět další výborný příběh - opět v jeho stylu a přece jen snímek opět příjemně pobaví, potěší, zaujme... Osudy dvou starých lidí tolik připomínající životy, zážitky a pocity mnohých starších lidí všude kolem - v podání dokonalé Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého s obrovským a neskutečně milým nadhledem Jiřího Stracha ovšem ztrácí na stereotypu a své depresivnosti.. Že snímek nepřináší nic nového, objevného, originálního? Ale není právě ten náhled do reality a opravdového života s kapkou autorského pohledu režiséra to nejcennější, co může jakýkoliv film divákům přinést...? (03.08.2012)

Film absolutně nevhodný pro filmová plátna. Sice neurazí, ale přesto zanechá hořkou pachuť. Jde především o naprostý nedostatek originality v námětu, v postavách a příběhových situacích. Marek Epstein se asi zhlédl v scenáristickém mistrovství Jiřího Hubače a chtěl napodobit jeho filmy/televizní hry o podzimu života. Jenže, kde Hubač oslňuje přirozeností, vyváženou tragikomikou, úctou a autentickými situacemi, Epstein vytváří umělý konstrukt vznášející se kdesi ve vzduchoprázdnu. Postavy jsou vycuclé až z paty a tím pádem neoslovují, nedojímají a ani dostatečně nebaví (a to ani neberu v potaz "životní historii" postavy ztvárněné Bohdalovou, která spíše sází na nevědomost mladé generace ohledně moderních dějin naší země a kultury). Epstein opět prokazuje sílu v dialozích a situačním humoru, což má občas své kouzlo, ale celek se mu opět rozpadá pod rukama a vyznívá do ztracena, téměř jako bakalářská historka z let sedmdesátých. Jediným skutečně zajímavým momentem je psychologické obnažení postavy herečky při konkurzu, kdy se snímek konečně dotkne něčeho autentického a hořkého, ale to je záhy zabito dalšími scenáristickými eskapádami. Jiří Strach svoji režií snímek ničím zvlášť neobohatil a trochu jde proti svému rčení, že "na plátno se má jít jako do kostela" - televizní rutina se zde projevila více než v jeho posledních dílech pro ČT (Santiniho jazyk, Ztracená brána). Vrásky z lásky tak jsou ryzím průměrem, který člověka lehce zabaví, trochu dojme, ale nepřinese trvalý pocit či účinek. Když budu zlej a porovnám snímek s nepřekonatelným Babím létem, jen vynikne, jak je ve výsledku další epsteinovský opus v daném tématu mimo. (28.12.2012)