Agáty

Představte si, že máte rádi svůj bezpečný, nevzrušivý stereotyp, své cigárko a klid na dlouhých cestách. Jenže pak vám zaměstnavatel řekne, že máte z Paraguaye do Argentiny převézt nejen cizí ženskou, ale ještě k tomu její pětiměsíční dceru. A když musíte snášet uřvané dítě se všemi jeho potřebami, a navíc i podezřívavé pohledy ostatních, na náladě vám to nepřidá. Ale zároveň se můžete setkat s něčím, co jste už pěkně dlouho nepocítili…Akáty jsou pomalou až téměř rozvláčnou podívanou, ve které se min. zpočátku takřka vůbec nemluví, a to se ani v průběhu cesty příliš nezmění (což nejspíš uspí či odradí nemalou část publika). A jeden by řekl, že jde o úplně obyčejný příběh, jakých se natočila už spousta. A vlastně by se zas tak moc nemýlil. Jenže lidskost, autentičnost a decentní, ale o to uvěřitelnější emoce, které lze z filmu vycítit, mu pomáhají vystoupit z řady podobných snímků. Tím spíš, když vše vypovídající výrazy ústřední dvojky vydají za stovky (zbytečných) slov. A konec lze jen kvitovat. Takže za mě slušné 4*, upřímný film. (13.06.2021)

Minimalistický klenot, v němž je většina záběrů řízená náhodou... subtilností emocí a úspornou chemií postav připomene Coppolové Somewhere, jinak je to nádherná intuitivní práce s minimem prostoru, minimem dialogu a minimem manipulace. Závěrečná vibrace je tak čistá a pozitivní, že tenhle debut pokládám za bezmála dokonalou ukázku filmařiny s nepojmenovatelnou a uměle nenapodobitelnou magií. (26.03.2012)

Ac jsem na nezajimave okamziky ve filmech dost citlivy a nuda se dostavuje jiz po kratkem casovem useku, zde se alergicka reakce neprojevila a i pres minimalisticke zpracovani a neatraktivni exteriery prestavitelu, me film bavil celou dobu. Reziser na minimalni prostoru, bez dialogu a silnych emocnich projevu dokaze divakovi naprosto jasne sdelovat pocity obou predstavitelu. Doufam, ze Pablo Giorgelli jeste neco napise a natoci, protoze jeho talent by mel tvorit. (08.02.2015)

,,DÍKY ZA SVEZENÍ. BYLA TO MOC PŘÍJEMNÁ CESTA.“ … ,,VÍTE, JEZDÍM DO PARAGUAJE ČASTO, TAKŽE KDYBYSTE NĚKDY POTŘEBOVALA“.... /// Ruben řídí náklaďák. Moc toho nenakecá a má rád svůj klid. Teď (kromě dřeva) veze i paní s miminkem. A tak si to mlčky serou po silnici, mimiňák si to sere do plíny, kamera studuje obličeje a mimiku či grimasy, prďola čučí tou svou indiánskou vobličejem, kouř mu prej nedělá dobře, Ruben (mlčky) trpí, parchantík dělá kapku bordel a paní by snad chtěla i něco říct, ale znáte to – mlčeti zlato. Čekám, jakáže poetika z toho vyleze…. Ruben nemusí dodržovat žádný ty bezpečnostní zastávky a tak maj času dost na zastávku u rybníka (,,Máte ráda psy?“) a tak nějak začínaj mít k sobě blíž (aha, takže nekecali, je to takovej ten příběh, kdy láska začíná na nule a kvete, kvete a …). Je noc, kamera študuje spící ksichty (no 2x za film by to mohlo snad i stačit…) a najednou ,,ty chrápeš“ (říká mimčo Rubenovi – ne dělám si prdel, není to žádná komedie) – říká Jacinta Rubenovi. No tak jo, vodpočivadlo, sprchy, přebalovací pult… komorní cestovatelskej příběh o sblížení dvou (+1) lidí v kabině náklaďáku po cestě z Areky (či vodkuď) do Buenos Aires, kde se nestřílí, nikdo neřve, moc se toho nenakecá a jen to drncá. Nic proti tomu filmu nemám (ani proti miminkům, indiánům, řidičům, kabinám, benzinkám, Argentině), ale že bych to musel vidět 2x? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nesnáším ukecaný filmy. 2.) Ujíždím na paraguajských miminkách. 3.) Mba'eryru mboguataha – ano, hovořím jazykem Guarani. 4.) Thx za titule ,,long2375“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (18.11.2012)

Málomluvný nízkonákladový festivalový snímek z Argentiny, netypická road movie o muži převážejícím akátové dřevo (odtud tedy název) z Paraguaye do Buenos Aires a mu dosud neznámé ženě s dcerkou, jež za poplatek cestují s ním. Z kabiny kamionu se kamery téměř nehnou. Hudbou je zvuk motoru. ~ Přestože tento a podobné filmy nemají téměř žádný děj, nemluvě o nějakých vedlejších dějových liniích, mám je velice rád, jelikož realisticky dokumentují místní prostředí a zvyky, mnohdy nelítostný boj jedince s nepřízní osudu nebo tamějšími podmínkami a především: v centru jejich zájmu je ČLOVĚK. Las Acacias je milý malý snímek o vzájemném poznávání se obou protagonistů za nemalé sekundace výtečného několikaměsíčního herce-neherce, o neumělém navázání přátelství a získání vzájemné důvěry. Vyznačuje se civilními hereckými výkony, přičemž mimika a gesta řeknou více než tuny slov. Naprostá autenticita lidské interakce. Nesledujeme film, sledujeme život. ~ Mizející krajina a vozovka s auty ve zpětném zrcátku jakoby symbolizovala nezadržitelné plynutí času. Film o otevření třinácté komnaty mužského protagonisty v podobě uvědomění si bolestných ztrát a nesplněných přirozených životních cílů. /možné spoilery/ Muž je totiž zahořklý, smířený s každodenní drásavou samotou na cestách, je bez jakékoliv formy lásky. Až bezelstný úsměv dítěte v něm znovu probudí smysl života. Dítěte, které pro něj bylo zprvu značnou přítěží. ~ Snímek si na nic nehraje, řekne přesně to, co chce říct. A řekne to bravurně a ještě k tomu pohladí na duši. Poctivě odvedená práce, lidský a hluboký film. Maximální minimalismus pro alternativního diváka. (20.02.2012)