Miss Bala

Nevím, jestli jsem někdy viděl film, který by tak vytrvale a okázale pracoval s vytvářením nejrůznějších druhů mezer (narativních, prostorových...). Téměř každý záběr nám cosi odpírá, skoro nikdy nemáme úplný přehled o tom, co se na scéně děje. Miss Bala k tomu přitom využívá řadu různých prostředků - během vypjatého dialogu odmítá přeostřit z tváře hlavní hrdinky na padoucha, kamerou zabírá pouze část scény/detail a zbytek nás nechává si domýšlet, Lauru nechává zabloudit do tmy, kde se neorientujeme ani my diváci (práce s nasvícením mizanscény) atd. V mnoha případech jsou navíc tato rozhodnutí významotvorná. Když například v dlouhém záběru sledujeme pouze břicho Laury, které terorista sešněrovává lepicí páskou a schovává do ní bankovky (viz poster), posiluje se naše vnímání hrdinky jako pouhé věci, které je využíváno pro pašování peněz. Je to dost ironické, protože sama Laura se v úvodu touží stát misskou, tedy pouhým objektem, který je během promenády v plavkách redukován na "90-60-90". Film nás navíc zcela záměrně nechává se plácat ve změti propletených vztahů mezi policií, gangy a jejich nejrůznějšími frakcemi, protože chce demonstrovat jejich vzájemnou provázanost a navíc evokovat bezmoc, kterou zažívá Laura. Snímek ale skutečně testuje hranice omezené narace tak důkladným způsobem, až se podle mého tyto taktiky stávají lehce kontraproduktivní - je v určitých momentech/po určité době nesmírně těžké stoprocentně se soustředit na dění, které tuhle soustředěnost dostatečně neodměňuje. To je v podstatě můj jediný závažnější problém s Miss Bala, která je jinak celkem pozoruhodným a poměrně radikálním artovým snímkem. A ten závěrečný sociálně-uvědomělý a částečně vysvětlující titulek tomu taky trochu škodí, protože mnohovrstevnatost snímku redukuje na jediné téma. (10.07.2012)

Jak to tak vidím, Gerardo Naranjo nedává nic zadarmo a podané jak na lopatě. Těžce jsem se prokousávala tímhle snímkem, kde se Laura ocitla v nesprávnou dobu a na nesprávném místě. Mnoho se tam nemluví a je opravdu na divákovi, aby zapojil fantazii a spoustu jiných tykadel, aby se v tom občas vyznal. Nicméně i když jsem se potácela od dvojky ke čtyřce, tak dnes dám vyšší ohodnocení, snad právě proto, že celé podání bylo opravdu zvláštní a na Lauru myslím ještě druhý den. Jsem moc zvědavá na remake Miss Bala 2019. (02.10.2018)

Tihle policajti jsou s náma, můžeme jet.. Naivní kroky mexické dívky rozpoutají její soukromé peklo, ocitá se ve hře bez (pro ni i diváka) jasně stanovených pravidel, když se pokusí udělat krok jiným směrem, než si přejí bossové drogového gangu, je bez trestu vrácená zpět do hry. Úkoly z bodu A do bodu B se ale začínají po čase poměrně zajídat, moc nepomůže ani zneklidňující vizuální stránka (málokdy vidíme celek) nebo velmi přesvědčivá (i v emocionálně vypjatých momentech) představitelka ústřední role. Režisér, sic má podle všeho solidní talent, pracuje s až překvapivě velkou dávkou poloprázdných momentů, situací i charakterů. Asi jsem čekal trochu jiný šálek.. (01.05.2012)

Fajn, na jednu stranu by se mi chtělo debatovat o tom, jestli film není až příliš naivní, a jestli mělo jednání hlavní hrdinky vůbec dostatečné opodstatnění. Na druhou stranu musím říct, že mě hlavní představitelka velmi bavila a ve scéně, kdy jede přes hranice, jsem byla totálně s ní. Jinak jsem neměla žádný větší problém s pochopením děje, který tu někteří popisují, všechno mi přišlo naprosto jasné. No a rozhodující u mě samozřejmě je, že mě film fakt hodně bavil a slupla jsem ho jedním dechem. 3,5* (04.05.2019)

Královna krásy. Typická figurka na šachovnici, která se akorát řídí pevně danejma pravidlama. Nic zvláštního. Fascinující je, když se Laura pokusí pravidla porušit (útěky, mlčení ..) ačkoliv přitom polovědomě riskuje život. Tyhle porušení pravidel totiž nejsou nijak potrestaný, figurka je prostě vrácena zpět na šachovnici, bez trestu, bez velkýho vyhrožování a emocí. Její vůle (co je bytí bez vůle) je totálně potlačená. Jako polámaný kolečko ve stroji. Když nemáme náhradní, prostě ho opravíme, nenařežeme mu za to. Za zmínku stojí i ten totální pocit penetrace dobra zlem (tyhle policajti jsou naši, cesta je volná) a naopak (myslím, že ten a ten může být donašeč)... Tenhle pocit frustrace z neschopnosti rozlišit mezi oficiální reprezentací a mafií je nám přece dobře známej, ještě před čtyřma lety vedl Pavel Bém žebříčky popularity (a to to byl prosím člověk u vlády, nikoliv v opozici, což je kritická, vděčnější role, taky se toho míň dá posrat) a dnes je z něj největší gauner pod sluncem. Frustrace pramení z toho, že nejsme schopni se smířit s tím, že nedisponujeme schopností odlišit dobro a zlo a tak v posledku na nás zůstává špína viny. (30.03.2012)