Barbie

[25%] O filmu jsem před premiérou neměl vůbec páru o čem to bude. Trailer mě moc nezaujal, do kina jsem na to taky nešel, nelákalo mě to a nyní si říkám, že jsem udělal dobře, když jsem si to nakonec pustil doma. Nápad jako takový není vyloženě špatný, ale mě to od začátku celé nebralo. Prostě kravina na ntou. Ono pozorovat Barbínu, co pije z hrnku jakoby kafe, které tam není a sprchovat se jakoby falešnou sprchou bez tekoucí vody – to je teda zážitek. Ani ten příchod do světa lidí nebyl nijak zajímavý a už vůbec ne zábavný. Margot Robbie je pořád pěkná ženská, ale celé to sama nevytrhne. A o Goslingovi nemůže být ani řeč – byl zde nevýrazný a trapný. Od druhé půli filmu jsem to už moc popravdě nevnímal. Jistý pokus o originalitu tu byl, ale mě to minulo těžkým obloukem, tak bohužel … (12.09.2023)

Pink goes with everything a ja sa neviem rozhodnúť či je to tak debilné, až je to geniálne alebo je to tak geniálne až je to debilné, či je to woke podvratné alebo zvrátene woke a či to feminizuje patriarchát alebo maskulinizuje matriarchát. Každopádne ten odkaz je pre mňa "ser na to či si Barbie a ži". Gosling a Margotka na zožratie. Hudba a colorgrading na výbornú. 9/10 (26.07.2023)

Nečekal jsem, že bude mít Barbie něco společného s Nejvyšší kartou Petry Hůlové. Obě nahlížejí na feminismus a soužití žen a mužů skrze vyhrocené rozpory, které vůči sobě porůznu konstrastují. A zároveň stejně tak kontrastují různé rozpory mezi hlásanými feministickými idejemi a takzvaným reálným světem. Zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že ženská tragédie spočívá v biologicky podmíněné znásilnitelnosti žen fyzicky zdatnějšími muži, Greta Gerwig nachází styčnou plochu "skutečných" žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a zcela nenarovnatelných záležitostech těla. Proto předtím film zdůrazňuje, že ideální Barbie a ideální Ken nemají pohlavní orgány. Oni - a růžový svět, který obývají - je totiž světem čirého sociálního konstruktivismu odpojeného od výše zmíněného fyzična a jeho působení. Je samozřejmě také světem korporátním, formovaným kapitalistickou logikou Mattelu - a v tomto směru se film může jevit jako kritika krajně neoliberálního feminismu, který se tváří, že každý může být kýmkoli a na materiální (či fyzické) limity příliš nehledí. Protože film na konci vykračuje ze světa sociálních konstrukcí (byť jen zčásti, Hollywood je zde reflektován jako stejně umělý jako Barbieland) a přiklání se k plně nekomodifikovatelné tělesnosti, připadá mi odvážnější než jak může na první pohled vypadat. Ale nejsem si tím jistý. Proč na druhé straně nevidíme Kena, jak jde k andrologovi kvůli problémům s erekcí? Nebo co je mužským ekvivalentem návštěvy gynekologa? A kde na této platformě tělesnosti mohou ženy a muži nalézt rovnost? Lze to vůbec? Film naznačuje, že ne, protože tuto druhou mužskou stránku vypouští. Koneckonců se nejmenuje Barbie a Ken, ale jenom Barbie. Možná, že tady film skutečně naráží na svoje ideologické mantinely, aniž by je na rozdíl od všech dalších reflektoval. (28.08.2023)

Mraky tvůrčích nápadů a společenských narážek, které jsou po půl hodině ale jak vystřílené z kulometu a zbytek stopáže se už pouze recykluje. Navíc je Barbie až příliš upištěná a dramaticky nekonzistentní. Po hodině jsem si přál konec. Herecky nepřekvapivě dobré, místy úsměvně trefně reflektující problémy soudobé společnosti, ale komerční úspěch a celosvětový humbuk kolem Barbie příliš nechápu. (02.12.2023)

Barbenheimer, part 1. Pro budoucnost kin je to požehnání. V současné době profesních stávek, postcovidového strádání a nadvlády streamovacích služeb, se dvě letní premiéry proměnily v kontrastní událost, na kterou slyší celé spektrum publika. Profesionálové se pomalu učí, že černobílé / banální cílení obsahu na konkrétní diváky typu muži / ženy / děti končí. Na Barbie chodí všichni v růžovém a ti, kteří na přednáškách nespali, vědí, jak se vztah k této barvě za posledních sto let proměnil (a dál se měnit bude). V globálu jde o fenomén starý přes půl století a tak se nelze divit, že za těch 64 let má Barbie velké procento dospělých fanoušků, přičemž děti ji teprve začínají objevovat. A bývalé Československo ji nikdy plně nepochopilo, bohužel. Zároveň je to první hraný kino film po éře 40 animáků pro trh VHS, TV a VOD, takže i to je důvod k oslavě. Merch má Barbie výborný, hodně se ho dostalo i do ČR, už teď jsou to sběratelské kousky a je to jednoduše radost. Soundrack je příjemný, i když některé tracky dávají smysl až po shlédnutí ve filmu. A jaký je tedy výsledný film jako takový? V trailerech vyšlo najevo opravdu velké množství nápadů, byl odtajněn styl i humor a zdálo by se, že toho už moc navíc nezbylo. Naštěstí chytrý marketing klamal tělem a reálně film nabízí poselství navíc, naštěstí to není jen přehlídka toho, jak se Greta Gerwig pokusila zrekonstruovat 30 klasických motivů z dějin filmu, ale má to emoční hloubku. Setkání Barbie s realitou je nad očekávání kruté, stejně jako Kenova cesta za patriarchátem. Celý příběh je koncipovaný jako fantasy quest okořeněný prvky z klasického muzikálu. A kupodivu to funguje. Jaký je pro něco takového důkaz? Už teď se některým analytičkám feminismu z toho všeho zatočila hlava. Já sama se nemůžu dočkat, až vyjde Barbie podle Kate McKinnon a hrdě si ji vystavím vedle Malibu Stacy a Cynthie. Pokud vás zajímá reálný svět Mattelu, cele doporučuju dokument Tiny Shoulders, Rethinking Barbie (2018). (26.07.2023)