Kámo, kde mám fáro?

Typický exemplár subžánru "haluzná komédia", tentoraz o dvoch týpkoch, ktorý sú dosť high a netušia kde majú svoje fáro. A potom? .... Je to dosť zábavný film so slušným tempom a nesnaží sa zabávať fekálnosťami. Absurdný humor občas celkom dobre vychádza, niekedy je zase otravný (A potom?). Komédia ako stvorená na sobotné popoludnie, po ktorej sledovaní hneď zabudnete, o čom bola. ZOLTAN RULEZ! PS: a Fabio je ... Fabio (28.08.2006)

Tak takýchto scenárov napíšem každé ráno zo desať, len kým sa vyse... . Musím povedať, že na tento film som sa naozaj tešil a očakával som mix Blbého a blbšieho s nie úplne vydarenou sériou American pies, no to čo som videl ma v tom najnegatívnejšom zmysle "šokovalo" totálnou absenciou humoru a komiky. Pár odkazov na sci-fi, umelé sexy krásky, trošku ganje, piva a veľké trápne nič určené americkým mainstreamovým teenagerom i zarytým nerdom, ktorí sa pri tom určite skvele zabavia. Sorry, ja nie. (28.01.2009)

Mazec, dávám tolik hvězd, protože sem se dost nasmál. Film sice sráží dost laciností, ale některým klidně člověk přijde dost na chuť. Bohužel jiné jsou zase dost vynucené, moc se nehodí a ani zas tak moc nerozsmějí. Čili mluvil bych i trošku o nevyváženosti. Film si klidně může dělat srandu z takových paradoxních věcí, jako je převaděč spojitosti, ono to bylo ze začátku i celkem dost vtipné, ale pak se z toho stalo takové ústřední téma, což bylo asi škoda. Myslím, že filmu tu snaha místo srandy vybudovat i nějaký příběh spíše uškodila, protože ten příběh je blbost, co si budeme povídal ;-) (21.10.2008)

Film o tom, jak dva kámoši hledaj svoje auto narvaný penězma, snaží se dostat od svých holek to nejcennější, přitom si včerejší večer vůbec nepamatují vlivem chlastu. Do toho se zamíchaj ještě kočky v latexu, blázniví blonďáci, pomatená sekta, jakási megazbraň, pštrosi, transsexuál, desetimetrová brunetka s krásnýma kalhotkama, zkouřenej pes, a tucet dalších hovadin. Film opravdu o ničem, pár hlášek jinak celkem nuda. "A dál?" (12.03.2010)

Tak jsme se synkem dosedli do našich vínových křesílek v obýváku - že si dáme po dlouhé době nějaký společný, nekomplikovaný, veselý výplach, u kterého se pořádně zařechtáme a zapomeneme na pomatený svět okolo. Už po prvních minutách nám však úsměv značně tuhl na tváři, po téměř každé replice jsem se na sebe zděšeně podívali - to jako vážně???, vážně je to až tááááááák moc magorské? A bylo. A čím dál víc. Scénáristé zcela potratili jakoukoli elementární soudnost. Zkrátka: v 38. minutě jsme zbaběle a sebezáchovně prchli od obrazovky, že si jako pro něco jdeme - a už jsme se ani jeden nevrátili. (24.10.2020)