V zajatí démonov

"Pozrite, ako vás dostanem aj so stokrát videným!", povedal si talentovaný James Wan. Parádna filmárčina, hlavne tie dlhé úvodné zábery. Poctivá atmosféra 70. rokov, ktorá strašidelným domom svedčí najviac. Kvalitní herci, hrátky so zvukom. Áčková žánrovka, na ktorú môžu byť Warneri pyšní. Ale záver mohol ponúknuť viac. Prvý REC holt nasadil latku finálneho vygradovania sakra vysoko. (16.09.2013)

Horory skoro nesleduju a to ani sám, ani ve skupinách (obzvláště do kina na to s nikým nepůjdu) a to z jednoho jednoduchého důvodu, nefungují na mě lekačky a tam kde ostatní řičí úděsem já se směju (a to myslím zcela bez nadsázky, obzvlášť když je ta skupinka, proto nikdy do kina, kde nechci ostatním kazit zážitek) a všeobecně na mě hororové propriety (prozkoumávání temných míst, dlouhé pohledy někam, kde "nic" není atp.) působí hrozně bezúčelně. Proč jsem se tedy na tenhle film podíval? Z jednoduchého důvodu, slíbil jsem to (a to i přesto, že Insidious taktéž od Wana jsem těžce odzýval) a tak je tenhle komentář spíš než k jednomu filmu o mém vztahu k žánru obecně. Ne že bych neměl rád "horor" jako žánr, najdou se v něm filmy, které mě baví a dokonce při nich přijde i lehké mrazení v zádech či podbřišku, těch je ale hrozně málo, protože od nich vyžaduju určité kvality a vlastnosti, třebas že nebudou využívat prvoplánově lekaček a propriet (těch kde jsem dal výše pár příkladů), jeden z mála filmů, který za takový kvalitní považuju jest Americká verze Kruhu. Pak tu máme další možnosti, kdy se mi horor může líbit a to tehdy, kdy ho neberu jako zástupce svého žánru, ale jako něco specifického, třebas jako akční atmosferickou podívanou (případ španělského [rec]° ), nebo jako "paranormální drama", kde mi ovšem překáží právě ony věci tipické pro horory. A tady už se konečně dostávám k filmu, ke kterému píšu komentář (o=´ V zajetí démonů by totiž mohl být právě takovým "paranormálním dramatem", jen je tam na můj vkus moc velký důraz na hororovité prvky (ano, já vím, je to jen a jen můj problém), nemám rád, když všechno vypadá prvoplánově temně a zákeřně s pokud možno co nejvíc tajuplnou vizáží- temný strom, temné dveře, temná příjezdová cesta, temné kohoutky u dřezu na nádobí.... A tak jsem v některých částech filmu skoro trpěl. Naštěstí jsou ale zas scény, které fungují, obzvláště ty s dvojičkou démonologů. Závěr se bohužel nese v až moc přepáleném duchu a je rozháraný mezi víc věcí najednou, což výsledku nesluší. Sám za sebe bych dal asi silnější tři hvězdičky hlavně za onu dvojici a v některých pasážích skvělou atmosféru v kombinaci s příjemnou staromilností (nejen co se časového zasazení týče), jenže jako žánrový ignorant a prase dám o jednu víc. A kdo dočetl tenhle komentář až sem, zaslouží si lízátko v barvě dle vlastního výběru, pokud si to přečte i někdo, koho uvidím, nechť se o něj přihlásí. (03.09.2013)

raději sice dávám přednost subtilnějšímu strašení, dovedu si ale užít i tu kapkou rodinného sentimentu říznutou, nevkusně nadnesenou duchařinu, jakou se ukázal být The Conjuring. od režiséra Jamese Wana jsem po Insidious čekal alespoň několik "infarktových momentů", důsledněji promyšlenou mytologii i daleko hutnější atmosféru, kterou by v tomto případě podpořilo sevřenější vyprávění a snaha po citlivém ozvláštnění myriády motivů popůjčovaných z osvědčených klasik žánru. nicméně jak známo, hrůzu ve filmu i ve skutečnosti vzbuzují především intenzívní smyslové vjemy a struktura vyprávění se tak přirozeně jeví druhořadá ve srovnání s kamerou a hudbou a zvukem, přičemž právě v těchto oblastech se nacházejí největší přednosti The Conjuring. obvyklé budování napětí v průběhu celého filmu ustoupilo fragmentaci do dílčích scén s vlastní gradací napětí, z nichž každá nabírá na intenzitě ve srovnání s předcházející a dochází tak méně plynulému, zato však lépe rytmizovanému vývoji až k výživnému finále. film se ovšem může touto optikou jevit i jen jako chatrným scénářem nepřesvědčivě přemostěný sled scén usilujících pouze o bezprostřední citový efekt a v důsledku toho i jako bezvýrazný celek nezanechávající nijaký hlubší dojem. (02.08.2013)

Jízda jako prase! The Conjuring rozhodně není bez chyb, ale protože je po většinu času mrazivý, děsivý a nejednou dokonce adrenalinový, leccos se mu dá odpustit. Třeba opět ten Wanův faktor humoru (tentokrát se o něj stará postava policisty) nebo úplný závěr, po kterém se divák může cítit tak trochu ochuzen. Jenže to předešlé atmosférické inferno prostě vítězí na plný čáře. A je mi fuk, že ve svý podstatě je to jen další bubácká duchařina o posedlém domě. Wan totiž opět spolehlivě děsí infarktovými lekačkami, houslovou hudbou a vypiplanou kamerou. Kráska Farmiga či "old school look" jsou pak jahůdkami na poháru. Že by nejlepší horor letoška? Dost možná. Počkejme si ale ještě na Insidious 2. P.S: Klukům z Moviezone za tenhle dáreček patří velký díky. (23.07.2013)

Jak vidno, Wan si téměř veškeré své neduhy odbyl už v Insidious a kompletně se oprostil od všech rušivých elementů, které nepatřičně a zbytečně nabourávaly jeho komplexní auru. The Conjuring je totiž někde úplně jinde. Chytrý, skvěle načasovaný exkurz zpět do 70. let, s bravurně vykonstruovanou atmosférou a pomalým, staromilským budováním napětí, které jednoduše nepřestává pulzovat. Výrazně mu prospělo roztažení do dvouhodinové stopáže, díky čemuž se dokonale seznámíme nejen s postavami, ale i jednotlivými dílčími liniemi, které se dokonale doplňují v mrazivě kompaktním celku skvostného strašení. S výslednou atmosférou bravurně koreluje i Leonettiho jedinečně hravá kamera a Wanův soustavný nadhled či produktivní hrátky se žánrovými konvencemi a klišé. Za pár let bude The Conjuring oslavovanou klasikou. Nikoliv pro svoji originalitu, nýbrž přímo uhrančivou atmosféru ryzího strachu. A Joseph Bishara je jednoduše král horrorové hudby. (02.08.2013)