Až vyjde mesiac

PRO-BO-HA!!! Co zase všichni čicháte? Ať je to cokoliv, nepochybně to dýluje Gondry s Kaufmanem. A přitom jsem se tolik snažil! Fuckt! Nehrál jsem u toho Tetrisy, nepočítal hrboly v omítce, ani jednou jsem se nebyl vychcat a opravdu soustředěně jsem sledoval všechny ty vynikající herce, jak se potácejí od ničeho k ničemu v téhle téměř nesnesitelné sračce výstředního psychopata, jenž byl asi zamlada na skautském táboře vedeném sbormistrem Kulínským! A to nějaký ten šrám na duši určitě zanechá! Ano, i já se u toho smál, ale nebylo to tím vytříbeným syslem pro tumor, který se dá odhalit snad jen s kapesníkem napuštěným ředidlem. Bylo to proto, že asi ve čtyřicáté minutě mi přiletěla na obrazovku moucha a sedla trapně se pitvořícímu Wilišovi přímo na pleš! K po-pu-ká-ní! No, ještěže mi to všechno vynahradila ta téměř magická, tolik opěvovaná poetika a imaginace režiséra. Naposledy jsem takovéto čarokrásné pocity a plnění diváckých snů zažil, když jsem devadesát minut čuměl do ledničky a bez dechu sledoval, jak v ní mrzne hovězí. Akorát s tím alarmem na dveřích musím příště něco udělat, to pípání mi trochu kurvilo ten hluboký, artový zážitek! (10.10.2012)

Wes Anderson používá jako rekvizity všechno. Věci, lidi, celé scény. Jednotlivé obrázky jsou pečlivě naaranžované a dokonale počítají i s pohybem kamery. Vidět takové herce, jako je Bruce Willis, Bill Murray či Edward Norton, jak se ve svých přitroublých rolích bezchybně zapasovali do bizarní mozaiky hravých a mimoidních scének, je prostě k nezaplacení. Samotný příběh mi byl celkem putna a v tomhle případě vůbec nevadí, že forma bez problémů přebíjí obsah. S Andersonem sice zatím bohatší zkušenost nemám, nicméně hravost, s jakou si dokáže pošmáknout na sebevětších banalitách, mu docela závidím... (01.10.2012)

[SFF 2012, Sydney] Instant classic v plnej paráde a ja sa už neviem dočkať druhej a tretej projekcie pretože toto je ďalšia továreň na nápady ktorých jedinečnosť môže byť zdvojnásobená až po opakovanom pozretí. Rukopis dodržaný a aj keď nie až tak kúzelne neprístupný/ojedinelý ako kedysi, tak ku prospechu veci (v niektorých pasážach) ešte viac vypiplaný. Dočkáme sa očakávaného, ale aj prekvapujúceho a hlavne niečoho, čo si vyžaduje agilnú spoluprácu. V každom ohľade, nezabudnuteľné... (09.06.2012)

Motiv generační vzpoury předteenagerského (předvýrostkovského) věku v době končící beatnické a rodící se hippiesovské éry je mimořádně zajímavý i svým umístěním geografickým (Nová Anglie, vývojově nejstarší část USA), tak společenským (polovojenské skautské hnutí). Zálesáctví předchozích staletí se prolíná se zbytky prudérie a tradiční výchovy v osobnostech předčasně vyspělých, individualitou mimořádně silných a nadaných dětí. Dílo a jeho aktéři, jejichž reálnost je mimo pochybnost, mají sice v běžném praktickém životě stopový výskyt, ale existují. Dokonce i ve světě zvlášť konzervativního amerického maloměsta, jež je svými hodnotovými orientacemi rubem nablýskané líce obou oceánských supraaglomerací - jak atlantické, tak pacifické. Filmové kvality, o nichž se obsáhle rozepisuje Radek 99, svéráz a působivost MĚSÍCE dále dotvářejí a prohlubují. Příběh, který zaujme vtipem, humorem i hloubkou autorského ponoru, se ke svému prospěchu vymyká převládající úrovni hlavního trendu nejen americké, ale i světové filmové produkce. (16.07.2012)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)