Divoký Django

Ne moc pocta spaghetti westernům, navzdory camea Franca Nera, spíše jen takové protirasistické (chválím) popíchnutí, které v závěru ani nedává moc smyslu. A zážitek se podobá sinusoidě. Dokud se na plátně producíruje Waltz se svým entuziasmem, je to lahoda, která ctí i westernová pravidla. Ale od setkání s DiCapriem jede film kvalitativně sešupem dolů, kdy žánrové pojmenování by nejlépe pasovalo ke slovnímu spojení „typická tarantinovská kecárna“ a kdy moment „zatykače v kapse“ (to je mi náhodička!) je tak lacinou, nelogickou scenáristickou berličkou, že mu to může sežrat jenom naivní divák. Od Tarantina bych čekal leccos, ale takové klišé opravdu ne. A zde prezentované násilí, s hektolitry stříkajícího kečupu, je tak přehnaně přestylizováno (zejména v závěrečném maskaru), že už mě vlastně ani nebaví.__PS: Scéna s ku-klux-klanem asi rozesměje každého, včetně mě. (13.01.2013)

,,JAK SE JMENUJEŠ?“… ,,DJANGO.“ … ,,PRÁVĚ TEBE HLEDÁM“...... /// Co mám napsat? Že Tarantino barví na červeno bavlnu, sníh, obleky, koně i dům? (Milovníci sladkýho buďte v klidu, dort zůstane bílej…) Že vás čeká neskutečná porce Tarantinovský filmařiny (v tom nejlepším smyslu), tj. násilí, ftipu a parádních filmovejch postav? Já v těch vodbornejch plkách nejsu moc dobrej, tak bych si snad jen dovolil podotknout, že jestli si tohle NEBUDETE užívat stejně jako Waltz, DiCaprio či Jackson, tak tyhle filmy nejsou pro vás (zabalte si svýho černocha a jděte do řiti. Nebo na Jih.). Apropó Foxx: ,,Ty krávo, já tě snad začnu mít i rád!“ A protože jsem soudnej, klidně vodsouhlasím i to, že mi vadilo, jak upadlo to tempo (všichni vole věděj kde a kdy…) a že možná anebo právě kvůli tomu, mohli vo kapku sejmout tu stopáž. Asi proto ve mně ukrytá Mirka Spáčilová řve: ,,dej 4* (čuráku!)“ (viz. vysvětlivka ,,+“…), já však (ne)podlíhám a (ne)patolízalsky jdu vejš! Jsem totiž kurevsky rád, že Tarantino dal vo sobě (konečně!) zase pořádně vědět a doufám, že Django způsobí ve světě filmu stejnej povyk, jako při projížďce na koni jižanským městem. (P.S.(,,+“) to slovo bylo dost nesrozumitelné a autor komentáře vlastně jen odezíral z pysků….) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě, když se režisér nechá rozmrdat dynamitem. 2.) Jsem rád, že některý lidi furt žijou. 3.) Chcu zjistit, kdo je pro černochy větší osobnost: Lincoln nebo Django? /// PŘÍBĚH **** HUMOR ** AKCE *** NAPĚTÍ * (23.01.2013)

Americký Jih si vždy zakládal na svém ctihodném rasismu a ve mně tento snímek vyvolal touhu přenést se v čase a zacválat si s černým kumpánem mezi nechápavými zraky otrokářské elity. Nicméně přiznávám, že bych rozhodně nedokázal chránit Djangovi jeho afroamerickou řiť s vtipem doktora Schultze, takže jsem nakonec raději zvolil kino. Byla to dobrá volba, protože různobarevná dvojice lovců lidí byla bezchybná, vážený pan otrokář Candie byl krásně hnusný, jeho věrný slouha Stephen by si zasloužil dlouhý pobyt na nějaké slušně vyhřívané plantáži a kluci z KKK byli prostě jedineční. Takže Quentine, zase jste mne nepotěšil a ani já vás nepotěším. Opět za pět. (17.03.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)