Archimédův bod

Nejsem Brňák, a tak jsem toho o postavě Jiřího Mahena zatím zas moc nevěděl. Leda, že po něm je pojmenované jedno z brněnských divadel. Tahle televizní inscenaci brněnského studia Československé televize je možná hodně komorní (zvláště pokud jde o výpravu), přesto se zde toho o Mahenovi člověk dozví víc, než jen to, že mu okolí přezdívalo "Korzár". Nakolik je pravdivá i ona základní zápletka, v níž je stárnoucí Mahen konfrontován jednak s opovážlivostí člověka vydávajícího své plagiátorské literární pokusy za umění, a především pak s limity svého vlastního umění vůči talentu jistého mladíka píšícího pod pseudonymem Jan Zvonař, neumím zcela posoudit. Ani nevím, zda měl Jiří Mahen skutečně rozepsanou hru jménem Archimedův bod. Co ale vím určitě, že se Ilju Rackovi v tomto komorním snímku podařilo nastínit danou postavu (se všemi komplikovanými projevy jeho duše) s ohromnou grácií. Co na mě pak hodně zapůsobilo, byl režijní nápad, kdy jsme z času na čas svědky jakéhosi Mahenova poetického rozjímání, které je docela zajímavě nasnímáno (viz zaostření na siluetu hlavního protagonistu v silném zatmění). Krásnou melancholickou náladu jsem z toho cítil. (01.04.2023)

Kdo má trochu hloubavější duši a nelpí na kvalitním zázemí televizních studií, pompézních efektech, velkolepém hudebním doprovodu a výbuších třeskutého smíchu, zaraduje se. Ponuré a temné vyprávění má přesně takovou atmosféru, jakou by mělo mít. Je to o konci jedné životní etapy a o začátku další, kdy starý předává pomyslné veslo mladšímu a odchází ze scény. I takto lze přispět. Nesobectvím. Uznáním druhého a jeho podporou. Morální čistotou. To vše tu najdete, když se budete pozorně dívat. K tomu navíc výborný Ilja Racek se svým nezaměnitelným charismatem. 85% (10.10.2020)

Jakékoliv připomenutí kohokoliv, kdo přispěl ke zvyšování kultury naší země, je záslužné. Pokud se tak ale děje v třesoucích se kulisách, v hrozivě nudné atmosféře, kdy padají překvapivá zjištění hlavního hrdiny typu "jsem synem muže a ženy", tak mě to nebaví. Ani když tam hraje Ilja Racek. Jó, jako rozhlasová hra, by mi to nevadilo. Rádio totiž neposlouchám. (15.01.2017)

K dokonalosti jen krůček, který je možná dán tou skutečně tristní výpravou chudého brněnského studia. Kupka opět napsal krásnou hru, Tesáček ji solidně zrežíroval a zúčastnění herci podali své standardní, tedy výtečné, výkony. Dokonce i Pecha v roli recitátora dokázal usměrnit své vášně a předvedl kultivovaný projev. (14.02.2013)

"Není strašnějšího dobrodružství na této Zemi, než jdeme-li cestou, na které pochováváme, čím jsme chtěli rozkvést, a nerozkvetli." Tato myšlenka, ledabyle napsaná na kuse papíru na Mahenově psacím stole, přečtěná v mysli Zdenou Herfortovou, mě zvedla z postele. Až do té myšlenky mi toto brněnské dílko přišlo tuctové, nudné a málem jsem u něj usnula. I když mladej typicky namyšlenej Donutil v úvodě vyvolal nepatrný úsměv. Ten kousek papírku zvedá mé hodnocení o 2 hvězdy. Bylo to jak závěr Šestého smyslu - úplně změní pohled na celý film. Myslím, že ta slova zcela vystihují životní cestu Jiřího Mahena i její konec. (23.02.2013)