Futurologický kongres

(KVIFF 2013) Jednoznačně nejrozmáchlejší snímek mých letošních Varů. Geniálně namixovaná kombinace dystopického sci-fi a nemilosrdně výstižné společenské satiry, podpořená skvělým výkonem charismatické Robin Wright. Ať si o jejím výběru rolí říká kdo chce, co chce, tohle jí prostě sedlo. Jako na většinu festivalových filmů, i na Kongres jsem šel více méně naslepo, takže ten náhlý rafinovaný přechod do "povinné" animace byl pro mě naprosto nečekaný twist. V tu chvíli se mi úsměv přerodil v němý úžas. (09.07.2013)

Ari Folman ve Futurologickém kongresu ambicemi opravdu nešetří. Zamyšlení nad hranicemi filmu a jeho budoucími možnostmi, jež se mohou zvrtnout ve zhoubně rozbujelý simulakrum-trip, má až velkofilmově apokalyptický ráz. Prvních nenápadných třicet minut, jež spojují osud skutečné odkvétající herečky Robin Wright se satirou na bezohlednou studiovou mašinérii, je pro mě malým filmovým zázrakem. Velkolepá scéna skenování emočních záchvěvů má jak způsobem natočení, tak hereckým ztvárnění už teď jisté místo v panteonu nejsilnějších filmových scén, které kinematografie dosud přinesla. Když se poté film náhle posune v čase a dostává se do fantasmagorického animovaného světa, působí přechod velmi bolestně. Jakkoli Folman vytváří strhující vizi světa, v němž film definitivně překročí přípustné hranice a realita ztratí své opodstatnění, intimní pouto s postavou stárnoucí herečky rychle povolí. Stane se stejně jednorozměrnou a statickou, jako její animovaná podoba, stává se jen udiveným průvodcem po světě, v němž se není možné ani na chvíli zastavit a prožít jej. Jakkoli hraje odosobnění a všeobjímající chlad v simulakru opodstatněnou roli, jediným pocitem, tryskajícím z plátna, je udivení nad ohňostrojem drobných nápadů a hippie estetiky. Nic víc, svět utopí skličující pouť hlavní postavy, jejíž osud nám začíná být lhostejný. Naštěstí film opět najde své jistoty v závěrečných hraných pasážích, které správně působí jako šokující vystřízlivění a v děsivém kontrastu opět nacházejí hlubší emoce. Ari Folman se tak paradoxně ukázal jako nečekaně vizionářský režisér hraných filmů, zatímco v animovaných pasážích neodhadl míru a zůstal jen u ornamentálního povrchu. Naštěstí měl k ruce hudebního skladatele Maxe Richtera, jehož doprovod mocně dráždil city i během hektických a nestřídmých animací. Nakonec přesto musím smeknout před geniální myšlenkou aplikovat děj Lemovy povídky na filmové médium, klasický sci-fi příběh tím získal na provokativnosti a aktuálnosti, oživila ho řada ohromujících nápadů, které ovšem v předloze věrnější animované části nemohly být více rozvinuty. Film bych sice nenazval promarněnou příležitostí, ale kdyby se celý děj týkal třeba jen intimního dramatu přerodu herečky v její duplikace a jeho psychologických či rodinných důsledků, oslovil by mě daleko více. (06.07.2013)

-2* tento film mě zajímal už delší dobu pro svůj námět a mé odkládání přerušila možnost ho vidět v televizi na ČT Art. Už se nedivím velmi rozporuplným hodnocením mých oblíbenců, protože tak nudně a nezáživně zpracovaný zajímavé téma jsem už dlouho neviděl. Navíc animovaná pasáž filmu svým stylem připomíná staré známé kreslené porno :-). Proto se připojuji k těm zklamaným divákům, ale kdo má zájem o depresivní futuristický film, tak ať ho zkusí. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (01.03.2017)

Naprosto necekana filmova pecka, ktera me totalne rozsekala a dokonce bych se nebal prohlasit, ze neco podobneho jsem citil naposledy pred 15ti lety u Matrixu. Tohle tvoril genius na LSD. Vizual, hudba, herci, ale hlavne myslenka pramenici z knizniho dila Stanisława Lema, nad kterou premyslite jeste dlouho dlouho po skonceni, po delsi dobe jednoznacne desitkova zalezitost. 10/10 (18.01.2014)

Připadám si jak upištěná pubertální kravka, která se vzteká, že už ji nebaví mít malá prsa a když ji konečně vyrostou, zase ječí, že si přes ně nevidí na nalakované nehty na nohou... Protože já se těšil, že v kině zase jednou uvidím něco nového, sondu do duše každého z nás, která měla bodovat hlavně probuzením našich emocí. Dlouho to vycházelo, jenže náramně rozměklé srdce zarazily ty omalovánky uprostřed... Supr nápad, propojit takhle dlouhým úsekem animovaný film s hraným, ale já když jsem naměkko, intelektuální přednáška je to poslední, co bych si přál slyšet. (13.08.2013)