Veľký Gatsby

(6x) Časový oblouk let 1922/1929 (respektive ještě bohatší, protože flashbacky mapují celý Gatsbyho život) nezklamal. Tomu říkám film, který vnímám i břichem. Formální i dramatický orgasmus. Celková výprava dokonalost sama (toto nejsou jen tak obyčejná 20. léta, toto jsou přesně ta 20. léta, pro která dýchám) a kdyby tančil i Amitabh Bachchan, tak jdu na šest. #čsfdprojekce, #výletníkinosmíchov #nejlepšíkinonapraze7 ___ Z bezchybného soundtracku se vlním při Young and Beautiful, A Little Party Never Killed Nobody (All We Got), Bang Bang a Love is Blindness. (16.05.2013)

V Zimbabwe mají děti nouplisáků nafouklá bříška a místo potravinové pomoci generálu Mugabemu někdo raději vyhodí sto mega, aby z klasického, společenského románu zvizualizoval pompézní, enormně dlouhou a tupou bukviádu, v níž chybělo už jen to, aby se Rocco Siffredi (ano, stále zpochybňuji Leonardův herecký talent) zamiloval do zženštilého Tobey McQeera, místo do té mimořádně ohyzdné, babochlapské bloncky. Režisér Buz by byl evidentně schopen udělat Šulin Růž snad i z Fausta a tímto dalším příspěvkem do své homofilmografie jen vykopal a zprznil Fitzgeraldovy ostatky, pročež mu se světáckým úsměvem nasral na hrob. Vznikl tak neúměrně předražený, prázdný a nudný děs, u něhož budou dozajista mentálně zaostalé ženy v domácnosti zapomínat žehličky na sněhobílých prostěradlech a anální dobrodruzi poběží druhý den k Vietnamcům pro růžové boa. No nic, potlačím vztek a jednu ránu z milosti dám, jednak za tu megalomanskou výpravu a druhak za příspěvek k redukci populační exploze, protože kvůli tomu vlastně zařvalo pěkných pár set, mouchami obsypaných, čokoládových miminek. (29.08.2013)

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)

Upřímně vlastně ani nevím, jak tenhle film vnímat či co si o něm myslet. Vizuální hrátky, svět pozlátka, spousta vaty, ale příběh se jaksi ztrácí, respektive je pohlcen tím obalem, tou formou, kterou mi byl servírován. Opravdu mnoho zbytečných výjevů, zbytečných barev a obrazů, překombinovanost, díky čemuž jsem měl problém vůbec se naladit na vyprávění příběhu, na jeho průběh a na to, oč zde vlastně jde. A i když jsem film dokoukal do konce a dokonce i pochopil, o co tam jde, nemohu prostě pochopit, proč nemohl být ten příběh natočen jinou, mnohem komornější formou. Mohla z toho být fajn vztahovka, možná i konverzační drama, ale ne tahle patlanice, která se snaží ohromit a udělat dojem, ale jen nevím, koho má vlastně ohromit. Těžko tak ještě něco na tomto filmu hodnotit. Leo DiCaprio je zajímavý téměř v každé své roli, i kdyby hrál třeba nehybný strom v lese, a Tobey Maguire mě rovněž dokáže vždy zaujmout. Velká herecká jména jsou tedy velkou předností filmu, bez nich by to byl jen další nudný film, kde režisér upřednostnil své vize před příběhem samotným. Uděluji dvě hvězdy, ale mé zklamání z filmu je bohužel značné. (15.01.2017)