Nie je doma ako doma

Čtveřice protagonistů dokumentu Julie Laggner bydlí v rakouském penzionu pro seniory. Každý z nich přitom na život pohlíží jinak. Někteří se nesmířili s tím, že museli opustit vlastní domovy a penzion stále vnímají jako provizorium, byť tuší, že jde o „poslední štaci". Jejich důvody přestěhovat se byly přitom různé. Jedna z žen uvolnila byt na žádost své rodiny a nakonec zjistila, že se jí zbavili jako nepohodlného „břemene". Dny plynou v penzionu pomalu, všední život vyplňují společenské hry a večírky, za nimiž se skrývá prázdnota. Ti, kteří byli ještě před pár týdny v dobré mentální kondici, postupně ztrácejí paměť i myšlenky. Několika obyvatelkám domova je přitom téměř sto let a jejich vzpomínky se vrací do daleké minulosti, v níž teprve budovaly své vlastní životy a byly plné sil. Někdejší cirkusový žonglér a zpěvák však čas strávený v penzionu vnímá jako nejlepší léta svého života. V tamějším kostele potkal ženu, do níž se zamiloval a která ho pravidelně navštěvuje. Snímek ukazuje, že stáří může být stejně nevyzpytatelné jako mládí a že nikdy nemusí být na nic pozdě. (Jeden svět)