Podfukári

70% Lehce guilty, těžce pleasure. Lehkonohé, svižné, zábavné a nesmyslné. Robinhoodovské postavy bojují proti všem možným zákonům: práva, fyziky i logiky. Jakmile se v tom začnete vrtat, objeví se díra za dírou. Paradoxně to nevadí: Podfukáři trpí podobným syndromem jako Dannyho partáci 2: film si hraje nejen s postavami na kočku a na myš, ale i s divákem, který pro stromy nevidí les a na konci je bud otráven, nebo pobaven. Jako by to celé byla jen metafora kouzelnického triku. Jinými slovy: podfuku. Nebo iluze. To je na Vás. (14.07.2013)

Film je to dobrý a predovšetkým zaujímavý nie len trikmi, ale aj príbehom. Herecké obsadenie je tiež fajn a technická stránka filmu je tiež perfektná. Jediné v čom mám problém, je záver filmu. Mám s toho dosť zmiešané pocity a toto je jeden s tých filmov, kde som napäto čakal ako sa to skončí a keď to skončilo som si len povedal, to je všetko ? Oblúbený soundtrack: Now You See Me. 80% - 4* (27.08.2013)

Pro mě teda Dokonalý trik roku, oproti Nolanovi nablýskanější, popcornovější a pro mě i zkousnutelnější, ze 125 minut jsem se nenudila jedinou. Kouzelnický film spojený s tím zlodějským snad ani nemohl dopadnout líp, obsazení sedlo perfektně, Franca začínám mít narozdíl od jeho bráchy docela v oblibě a dokonce i v Eisenbergovi jsem pomalu začala vidět sympoše. Ale ehm, jak se to vezme, ona mezi vidět a vidět může být totiž až horentní propast a to platí na celý film pana Leterriera, v němž jde hlavně o to, co chcete vidět, nikoli o to, co doopravdy vidíte. 90% (07.09.2013)

To se nám zase jednou sešla v kině sestavička... Já s oblibou sedávám kolem třetí řady, protože mám rád, když plátno je to jediný, co v sále vidím, no a pak je to taky jediná možnost, jak se vyhnout křupanům, kteří si kino pletou s bufetem nebo se slučákem. Jenže tentokrát byl asi mezinárodní den hňupů, takže za levým uchem mi seděl roztomilej páreček, kterej si snad připlatil za sedačku s popcornovačem, za pravým ouškem se patrně souložilo, přímo za mnou pak seděl vážně nadějnej fotbalista, kterej celý dvě hodiny neúnavně trénoval kop bodlem, no a přede mě se rozvalil druhej nejroztomilejší pár toho odpoledne; převoněnej metrouš, co pod mým pravým okem každejch pět minut čuměl do fakt fakt fakt zářícího telefonu a smradlavá pipina, která se mně pod levým okem už od polovičky bijáku oblíkala, aby pak byla jako první na záchodě. Tím nejsilnějším argumentem, odůvodňujícím moje čtyři fáborky je, že všechna tahle bizarní snůška lidský nevychovanosti a debility mě od Podfukářů rozptýlila jen jednou! Takovej spád a náboj to mělo. Jen tomu štramákovi Morganovi mohli ubrat na věšteckejch schopnostech, no a pátej Jezdec? Ale prosím vás... (06.07.2013)

Heist movie, z něhož někdo vykradl logiku. Pětice (!) scenáristů se tak snažila přechytračit diváka, až pánové nakonec přechytračili sami sebe. Nezbytná míra divákovy nedůvěry, s níž lepší filmy o podrazech vědomě pracují, byla několikanásobně překročena. Nelze věřit ani kouzelníkům, kteří po skoku v čase jednají v rozporu s jejich úvodní profilací (mnoho dalšího se o nich přitom po zbytek filmu nedozvíme), ani jejich trikům, neboť za ně kouzlí převážně CGI, čím dochází ke zpřetrhání pout mezi jejich kousky a realitou. Kouzelnické výstupy jsou v zásadě jenom záminkami ke zdlouhavým a střihem zpraseným akčním scénám. Chabé finální odůvodnění smyslu každého z představení je jen další z bezpočtu snah o rozptýlení pozornosti, konkrétně snahou o navození dojmu, že každá z „jánošíkovských“ šou byla něčím víc než autonomní atrakcí. Třeba součástí promyšleného celku, řízeného pravidly, která se nemění za pochodu a jehož jednotlivé části nejsou propojené za užití zarážejícího množství náhod a předpokladů, že určitá osoba zareaguje na určitou situaci pouze jedním a ne jiným způsobem. Finální zvrat film obírá o zbytky logické koherence. Ano, takový konec jsem vážně nečekal, ale z toho důvodu, že by v návaznosti na předchozích sto minut postrádal jakoukoli logiku. Namísto pocitu, jak chytře jsem byl převezen (Wow efekt), se dostavil nahořklý smích nad něčí schopností obětovat Bohu překvapení veškerou věrohodnost a smysluplnost příběhu (WTF efekt). Každý vyprávěcí prostředek slouží k ošálení diváka do té míry, že si faleš filmu neustále uvědomujeme a jeho kejkle tudíž nezabírají. Na dosti podobném principu (prozradíme vám pravidla hry a stejně vás převezeme) byl založen Dokonalý trik, v němž však onen trik podpíraly dvě hodiny předcházejícího dění. Zvrat u Nolana nebyl vykouzlen ze scénáristické bezradnosti až těsně před koncem, jenom aby film už nějak skončil. V Podfukářích je - počínaje způsobem, jakým je uveden název filmu - příliš zjevné, že oběťmi podrazu máme být my. Něco takového by možná zabíralo u Kaprfíldova živého výstupu, ale v hraném celovečeráku to ve výsledku vede k tomu, že celý film zpětně ztrácí smysl, neboť se vybarví jako pouhopouhý klam. Utilitárně se nakládá také s herci. Většina z nich byla obsazena jenom pro navýšení prestiže filmu a plní tutéž okrasnou a rozptylující funkci, která je jednou z postav přisuzována kouzelníkově pohledné asistentce. Takovou asistentkou je pak také samotný Louis Leterrier. Jenomže asistentkou bez kouzelníka. Usilovně rozptyluje naší pozornost, aby v závěru bezelstně připustil, že hlavní náplň jeho představení tvořil samotný akt rozptýlení.Apendix: jako největší výsměch vyznívá snaha protlačit do Podfukářů, filmu, který obhajuje podvodníky a trestá ty, kteří na podvody upozorňují, kritiku nespravedlivých sociálních poměrů (zřejmě dozvuk Occupy Wall Street). 40% (04.06.2013)