Láska

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter (14.02.2013)

Zhmotněný strach všech stárnoucích párů. Haneke jde bez okolků k jádru věci, omezuje svoje umíněné nicneříkající záběry na minimum a už po pár minutách řízne do živého. Jenže řeže bez přestávky až do konce. Láska mě tak sice fascinovala tím, že dokáže jít na úplnou duševní dřeň, ale protože z ní nedělá vrcholy filmu - ale časem dokonce jen tuhnoucí rutinu - je zážitek poloviční. (01.02.2013)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

Film pomalý jako samo stáří, na který si je potřeba vyčlenit místo, čas a náladu - nutné to podmínky ke vstřebání výmluvných záběrů malých katastrof beze slov, jako je opuštěná, nedokončená snídaně ve ztichlém bytě, která rázně a bez varování ukončuje způsob života tak, jak ho Georges s Anne doposud znali. Zvláštní pozornost je věnována konfrontaci blízkého pouta mezi manželi s odcizením jejich dcery, která se při sporých návštěvách svou nezúčastněností jeví jako pojišťovací agent, protože životní etapa, v níž se nachází a letitá odloučenost od rodičů neumožňuje sdílení jejich světa. "Láska" není o naději, ale o očekávání ještě horších časů, které nás zaskočí přesto, že bychom s nimi měli počítat - v dobrém i zlém, slibujeme, ale všichni doufáme, že nás druhá část odříkané formulky mine, a když ne, jsou tu přeci ještě ústavy a eldéemky, že? To Georges svůj slib dovedl až do krajnosti, a přesto, že trpím předsudky k asistovaným sebevraždám i milosrdným vraždám, dokážu jeho skutek pod tíhou Hanekeho argumentů pochopit. I přes nespornou výpovědní hodnotu a prožívané herectví Jean-Louise Trintignanta i jeho protějšku jsem si jistá, že jedna projekce zcela postačuje, ačkoliv nemohu zamlčet i pozitivní přínos, který spočívá v uvědomění si štěstí partnerské sounáležitosti a snahy o prohloubení schopnosti užívat si jeden druhého, dokud to jde... (14.04.2013)