Atlas mrakov

Pro čtenáře knihy pouhé osekání předlohy s přídavkem obrazu místo vlastní fantazie a hudby, místo vlastních myšlenek a tlukotu srdce. Avšak obojí dává kráse příběhu nový rozměr. Od sledování právníka Ewinga, na plavbě po Pacifiku, až po Sonmi 451, ve futuristickém Neo Soulu, je snímek audio-vizuální orgií, která zhmotňuje a zjednodušuje (vlastně ne, spíše zpřehledňuje) knižní předlohu do formy stravitelné pro diváka, jenž se nesmí zaleknout prvních minut a jednotlivých příběhů. Tři hodiny byly možná trochu moc, ale tahle výprava napříč časem, osudem a láskou, kde vše je propojena má svou sílu a možná na podruhé sáhnu po nejvyšším hodnocení. Do té doby ani se znalostí knihy nechci řešit, co tam není (Ayrsova dcera,...), co tam přebývá (akce?) a jen si užiji tuhle plavbu s fantastickými herci (Jim Broadbent zachraňuje nejslabší linii velmi suverénně). PS: Sextet je nádherný. True Truth. (25.11.2012)

Je to ultimátní zážitek, o tom žádná. A přitom ani trochu "pseudo". Resp. takové to bude jen při střetu s "pseudo" lidmi, ale to nás nemusí trápit. Skrze velmi funkčně odvyprávěné příběhy to zcela vědomě sděluje banální, ale působivou myšlenku, nebo spíš pocit. Vlastně to nakonec vyhlíží až nevysvětlitelně hladce, což může někoho zmást a stáhnout k nižšímu hodnocení, ale to je největším kladem. Mezi čtyřmi a pěti, to si musím ještě rozmyslet. Každopádně je zajímavé, že na rozdíl od jiných podobných filmů to funguje pouze coby celek, ne po částech. 85 % PS: Bude velmi snadné nechat si tenhle film zprotivit vyjevenými či již zmíněnými "pseudo" komentáři. Zkuste to nedopustit. Atlas mraků není komplexní ani složitý, naopak je jednoduchý až primitivní. Jako pokaždé Wachowští (a sami to netají) osekali myšlenky a složitost vyznění na naprosté co nejlíbivější a nejpůsobivější minimum. Tak je potřeba k tomu přistupovat. (12.11.2012)

Film, pri ktorom by som nikomu nevyčítal ani odpad!-ové hodnotenie. Tykwer a Wachovskí v najvizionárskejšom diele všetkých čias, ktoré si síce nekladie a ani neodpovedá na otázky, ktoré čakali najzarytejší milovníci filozofických diskusií, ale spracováva témy akcie-reakcie, príčiny a dôsledku v niekoľko-generačnom a niekoľko-príbehovom epose. Sklamania a zmätky, ktorým som sa nevyhol ani ja sú potláčané úžasnou režisérskou zručnosťou, novátorským rozprávačským prednesom, hereckým umením, skvostnými dialógmi a jedinečnou prácou maskérov. Málo chýbalo k stopercentnému zážitku, ale som si istý, že ďalšie zhliadnutia si ho vynútia. 90%. (03.11.2013)

Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4 (26.11.2012)

Odvážné a pompézní. Wachowským a Tykverovi se povedl husarský kousek s propojením celé té skládačky příběhů a témat. Herci v rozmanitých rolích mají co hrát (hodně překvapivě mě potěšil Tom Hanks) a to i pod tunou makeupu. Příběhově to ale občas trochu zaskřípě. Naprosto zbytečná taškařice o útěku důchodců ze sanatoria vysloveně ruší napínavé pronásledování śťouravé novinářky zabijákem. Stejně jako tvorba sextetu Atlas mraků neměla moc co nabídnout. Upřímně se mi ani ta melodie nezdála tak vzletná. Z časových linií se mě osobně nejvíce líbily poslední dvě. Ty, napětí a určité mysteriózno, vyvažovali s celkovým poselstvím snímku nejlépe. (26.11.2012)