Zvonky

Zvonky sice byly natočené v roce 1987, ale důslednou věrností poetice socialistického realismu a celkovým stylistickým zpracováním (včetně zjevného využití nějakého obstarožního filmového materiálu) působí jako relikt z 50. let. Kombinací socialistického budovatelství s konzervativním nacionalismem, opěvováním tradiční lidové kultury a záplavou malebně bukolických obrazů film asi úplně nejvíc připomíná čínské snímky z prostředí etnických menšin, které se těšily úspěchu před Kulturní revolucí. Ostatně absence jakýchkoli postav zlých buržoustů, povalečů či zpátečníků a koňská dávka idealismu snímek posouvá spíš někam k vodám heimatfilmu. Skutečnost, že je film vzhledem k době svého vzniku nepatřičně archaický a naivní (ano, dočkáme se i typicky padesátkového hereckého přednesu) ale neznamená, že je špatně natočený. Právě naopak, v každém záběru je vidět, že před kamerou i za ní se pohybovali talentovaní lidé. Barvotisková kamera v prostředí dechberoucích horských exteriérů kouzlí jednu krásnou kompozici vedle druhé a pohledné, energické a nakažlivě usměvavé herce a herečky je radost sledovat. Působivost tedy Zvonkům upřít nelze - nevyvolaly ve mě chuť velebit Kim Ir-Sena ani budovat socialismus, ale chuť sbalit Jin Song Hwa a žít s ní uprostřed korejských hor mezi ovcemi a idealistickými soudruhy ano._____ Svým způsobem z toho lze vyvodit obecné varovaní před nekritickým podléháním feel-good filmům obecně. Zvonky díky jejich zastaralosti, opírání se o dávno prokouknutý komunismus a zemi původu, o jejíž skutečné tváři si dnes nikdo nedělá iluze, lze prokouknout snadno. U jiných děl tomu tak však být nemusí. (05.01.2016)

Dávám o hvězdičku míň, než Niktorius, ale jinak souhlasím s tím, co napsal. (17.11.2017)