Na laně

Na laně, to je v prvé řadě kamera Stanislava Miloty, režie se snaží být modernistická, ale přijde mi poněkud křečovitá, nicméně takový český Rebel bez příčiny to byl docela fajnový, jen nevím, proč do hlavní roli nebyl obsazen Josef Abrhám, který Janského daboval (a který podobnou roli hrál ve snímku Každý den odvahu). Přesto si myslím, že Krejčík (viz Probuzení) či Václav Gaier by snímku dodali větší živost. (05.04.2013)

Film v několika ohledech zaslouží to nejvyšší ocenění - zejména hudba a kamera, také režie působí dost neotřele, 60. léta už zkrátka začínají být znát. Rovněž příběh není špatně napsaný, i  když z určité schematičnosti se ještě úplně nevymanil - ta linka od nevyrovnaného mladíka z rozhárané rodiny až po mladého muže, který se našel a našel i své místo v rodině a ve společnosti je zejména v závěru až příliš přímočará., i když ne zcela nevěrohodná. Procházka prostě ještě věřil v možnost lepšího socialismu a této myšlence podřídil i vyznění celého narativu, který měl i "výchovný náboj". I když některé "perly" vyřčené některými postavami mohly být míněny ironicky či dvojznačně, což koneckonců byla běžná praxe tehdejších autorů a "jejich diváci" jim rozuměli. Dnešním mladým už je to možná nesrozumitelné, když reálný socialismus sami nezažili. Každopádně jde o snímek, který je v mnoha aspektech pozoruhodný i dnes - zejména celá sekvence dirigování hudby z magnetofonu a doprovodné filmové obrazy jsou fascinující filmovou řečí a působí stále moderně a nesmírně nápaditě. (06.09.2023)

Ze začátku dosti pozoruhodný a neklidný snímek o nepochopeném mladíkovi, který osciluje mezi rebelstvím často zmiňovaného amerického trháku a pasivní hříčkou zlomyslných životních náhod blízkou Truffautovu snímku Nikdo mne nemá rád. Film od začátku zaujme nevšední vizuální stránkou, živými dialogy i režijními nápady (za vrchol považuji němou scénu z holičství, kde se dvojice mladíků snaží zaimponovat ideální dívce, což skončí až formanovským trapasem). Bohužel snímek musí mít i druhou část, v níž si neklidná postava nachází pevné místo v životě, dochází k usmíření s matkou, ke vstupu do pracovního kolektivu a k nalezení kladného vztahu k pracovnímu prostředí a k životní užitečnosti. Snímek tak nabere jasný a jednoduchý směr, pocitová vícerozměrnost se vytrácí, vše je náhle učesané a pozitivní a vše vyvrcholí monumentálním panoramatem kladenských hutí, jichž je zklidněný a fascinovaný mladík již neodmyslitelnou součástí. Nic proti zakončení ve stylu nalezení určitého smyslu v životním bahně, ale tak schematický způsob jeho prosazení a přepjaté zveličení nakonec vedou k myšlence, že ještě v roce 1963 neřekl socialistický realismus své poslední slovo, i když si už naštěstí nepodmanil celý děj. Procházka hold ještě stál před přehodnocením své "služby režimu". (07.06.2013)

Skvělá atmosféra, působivá kamera, pro roli rebela dobře typově vybraný hrdina. Ten Procházkův vklad ve scénáři, tedy jistý realismus, který silně koriguje oficiální dobové vidění světa, je zde poznat. První půle silně nadprůměrná. Ovšem konec je ještě v režii socialistického realismu, byť v soft verzi. Závěr je obrazově působivý (snad inspirovaný Vláčilovou Holubicí), ale tak nepravděpodobný a prorežimní.... (07.12.2014)

Zvláštní film. Výborná kamera, slušná hudba, dobrý zvuk (Škoda že se zvukoví mistři současnosti neučili u těchto - nemusela by v nových filmech hudba řvát pořád a přes dialogy. Zde je hudba, i když často hlasitá, se slovem pěkně sladěna.). Příběh sám by nebyl špatný, ale sníženo hodnocení kvůli naprosto nesmyslné a nepochopitelné pasáži s dirigentem. Atmosféra podobná filmu První den mého syna. Pointa zde ale není zcela jasná. (27.09.2023)