Post Mortem

Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe. (11.02.2013)

Děj z mého pohledu velmi podhodnoceného jihoamerického snímku Post Mortem je zasazený do roku 1973 do doby vojenského převratu v Chile, film tyto dějinné události prostřednictvím asistenta v márnici Mária sleduje, avšak nechává je bez komentáře. ~ Jedná se o mrazivě chladné drama, v kterém nic pozitivního nehledejte – jen všudypřítomnou mrtvolnou atmosféru s desítkami mrtvol v ulicích anebo ležících na chodbě či po schodech, apatické hlavní postavy a jejich odevzdanost. Brilantní závěrečná scéna vše uzavírá. (08.11.2011)

Já chápu, že je to celé strašně chladné záměrně a že hlavní hrdina (navzdory tomu, že asi dvakrát brečel) je bez emocí taky záměrně, ale problém je v tom, že mě to pak nedokázalo zaujmout, osudy všech postav mi byly ukradené a žádný silný dojem to ve mě nezanechalo - vlastně skoro žádný. Ono je to i způsobené tím, že se v tom filmu vlastně skoro nic nestane, takže když se to v posledních 15 minutách snaží být silné, už je pozdě. Líbí se mi ten nápad, natočit film o tak významné události takovým způsobem, že je ta událost co nejvíce upozaděna a celý film se věnuje člověku, který ji sám moc neřeší (a plyne z toho zajímavá myšlenka, že se člověk může zprávám o politice vyhýbat jak chce, ale stejně se jim plně nevyhne) a líbí se mi i kamera (i když to má divný formát obrazu), ale jinak už nemám co kladně hodnotit. Mohlo to být dobré, ale v tomhle podání to fakt jen nudí a nic v divákovi (tedy aspoň ve mě) nezanechá. Ale i tak jsem rád, že jsem ten film sehnal. On se totiž shání hodně blbě a i když dopadl jak dopadl, minimálně do mé DVD sbírky Edice náročného diváka (kterou vydaly Levné knihy) se mi hodí. 2* (27.12.2020)

Události krvavého vojenského puče, který v září 1973 smetl vládu prezidenta Allendeho, patřily k důležitým mezníkům studené války. V mojí generaci byl puč v běžném povědomí, byť zkresleném optikou železné opony a bipolárního světa. Bojím se, že většina dnešních diváků se nebude v příběhu orientovat, zvlášť když jim to režisér Pablo Larraín ani v nejmenším neusnadňuje. Nevysvětluje, neanalyzuje, převrat zkrátka poznáváme subjektivně prostřednictvím podivínského úředníka na patologii, který mlčky a s kamenným pohledem ve tváři sleduje kupící se hromady mrtvol na podlaze, sténání raněných a vzrůstající strach v očích lidí. Jsme svědky ohledání těla prezidenta Aliendeho i prvních izolovaných činů odporu proti teroru. Velké dějiny se píší na ulicích a stadionech, tady se spíš uklízí to, co zbylo ze starého rozbitého světa. Mário je muž bez mimiky a citů kromě náklonnosti k tanečnici z místního divadla. Nemá rodinu ani přátele, minulost a vlastně ani smysluplnou budoucnost. Je jen nenápadným pozorovatelem událostí, které se vymkly i těm nejčernějším scénářům a představám. Celkový dojem: 75 %. (30.10.2013)

Snímke by pristal názov “Láska v časoch cholery” viacej než rovnomennému románu. Ponurá dráma za hranicami smútku, bližšie zápachu smrti. Larraín minimalizuje čo sa dá, neunúva sa ani nastaviť kameru tak, aby bolo hercom vidieť na tváre, keď v niekoľkominutovej statickej scéne tichého sedenia za kuchynským stolom začnú plakať a zvesia hlavy mimo obraz. Podivínske samotárske charaktery, atmosféra bez života, lásky, ľudskosti a slnka, narastajúce množstvo mŕtvol v márnici. Von z bytu hlavnej postavy, z nemocnice či márnice nazrieme výnimočne, a i to do divadelne nainscenovaného prostredia. Posledná scéna najprv skúša divákovu trpezlivosť, aby ho napokon vyslobodila a pomohla mu film, a obzvlášť zmysel jeho tiahlej poetiky, pochopiť. A necháva na ňom, či jej vytriebený prístup k nemu zatratí alebo uzná. (11.07.2011)