Poupata

ultradepresivní nevýrazné drama utápějící se ve všudypřítomné šedi a beznaději, jemuž škodí právě přehnaná depresivnost, díky které film působí daleko méně "skutečně", než bylo zřejmě zamýšleno.. já navíc od filmu, na který se tak nepříjemně kouká, zkrátka čekám, že mi to nějakým způsobem vynahradí (sílou příběhu, hloubkou děje, emocemi apod.), což se ale tady tak úplně nestalo... (12.04.2013)

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

Poupata mají k dokonalosti daleko zhruba stejně jako Česká republika k životní úrovni Lucemburska. Vyčíst se jim dá ledascos, ale především scénáristická nedotažnost, resp. překombinovanost. Na druhou stranu je to sympatický kousek, nad kterým rád trošku zamhouřím oko už proto, že tenhle žánr je u nás vzácností a Jiráský vstoupil na půdu, kde se do té doby pohyboval vlastně jen Bohdan Sláma. Mimochodem, s čestnou výjimkou Venkovského učitele mám k filmům Bohdana Slámy horší vztah než k Jiráského pokusu. I přes některé přešlapy mi Jiráský přijde celkově přesvědčivější. K dobru mu můžu přičíst casting, práci s herci i s kamerou a především výběr prostředí. Jiráský patří k hrstce českých režisérů, kteří dokážou za pomoci hudby, obrazu a nasvětlení vyvolat atmosféru, v tomhle případě atmosféru marasmu a beznaděje. Jiráský, a to je mi taky sympatické, se nedívá na své antihrdiny s nějakou naivitou, jsou to postavy, které na svém pobytu v suterénu tak či onak intenzivně pracují. V neposlední řadě je mi ten film sympatický i tím, že zobrazuje příslušníky vietnamské menšiny, protože ani tohle se v naší kinematografii jako spousta dalších věcí nepěstuje. Celkový dojem: 75 %. (16.03.2014)

Depresivní film snad po všech směrech: dunivou hudbou, zimní potemnělou atmosférou plnou smogu a šedivých vloček, příběhem o závislosti na automatech a lidech, kteří jsou mentálně velmi málo vyspělí. Jediným pozitivním jevem ve filmu je dvojice Vietnamců, kteří však stejně doplatí na zhovadilost Čecha, takže opravdu dost negativní film, který by se mohl pouštět jako odstrašující případ ve školách. Obávám se, že podobných osudů je kolem nás víc než dost. Silné 3 hvězdy! (07.05.2014)