Ďáblův dvojník

Že byl Uday Hussein zvrácenej magor je poměrně známá věc a Dominic Cooper se ho teda zhostil naprosto bravurně. The Devil's Double je film skvěle vypadající, velmi dobře zrežírovaný i zahraný, ale taky dost stylizovaný, přehnaný a paradoxně co do násilí ještě naopak docela umírněný. Řekl bych, že v reálu byl Uday více sadistický magor a méně líbivě odporná komická postavička. Jeho znázornění v minisérii House of Saddam od HBO mi přišlo o cosi uvěřitelnější. Ale jinak je to řádně napínavá a divoká jízda. (29.03.2021)

Zní to skoro neuvěřitelně, ale je to tak, jsou filmy které mě donutí říct "zaplať pán bůh, že žiju v tom našem kocourkově, protože proti tomu co předváděl Udaj Husajn svýmu národu jsou nějaké lži a korupce našich mocipánků hotové skautské sušenky. Trošku mě mrzí, že film nevyzněl víc syrovějc, že z něj nebyla cítit beznaděj absolutní, ale jen beznaděj povrchní. Tohle téma se mohlo natočit takovým způsobem, že by jeden měl problémy jít po filmu s čistou hlavou spát, takhle to bylo v duchu lehce nabyl, lehce pozbyl, škoda. (26.12.2013)

Lee Tamahori patří mezi režiséry, u kterých si člověk nikdy nemůže být jistý finálním výsledkem. Něco se mu podaří, něco fakticky ne. Ďáblův dvojník patří spíše do první kategorie. Samotný příběh točící se kolem synáčka Saddáma Husajna dokáže zaháčkovat každého diváka, neboť jeho život není tolik všeobecně známý. A ta zápletka s jeho dvojníkem už vůbec ne! Dominic Cooper tu dvojroli zvládl s notnou dávkou grácie, jeho sebejisté počínání na obrazovce jsem si užíval plnými doušky (nečekal jsem to!). Jako divák vás film utvrdí v jedné věci...Být nablízku takovému typu člověka je za trest! V jednu chvíli jste jeho nejdůvěrnější přítel, aby vás pak najednou zničehonic odpravil. Hrůza. Líbilo se mi ztvárnění Iráku, ta dobová atmosféra měla čím zaujmout. Škoda jen, že ten příběh byl dost zkratkovitý s různými časovými skoky, to mi zabraňuje filmu dát čtyři hvězdičky. Takže tučné tři. 7/10 (04.09.2021)

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)

Zvěrstva, která napáchal Uday Saddam Hussayn al-Tikriti, irácký Caligula, ta prostě přesahují naši představivost. Tohle chtít zachytit v jednom filmu je marnost nad marnost. Třpyt zlatých střech paláců a mihotání světel diskoték s lajnami koksu, jen tu a tam proložené zanaříkáním obětí, to nevytrhnou. A z jeho dvojníka udělat Mirka Dušína, bez jediné kapky cizí krve na rukou (skutečný Uday by ho donutil si sakra smočit), to mi nepřijde jako dobrý nápad. (24.07.2013)