Bludičky

Neotřepaný námět je zajímavě zpracovaný. I když se zaměřuje hlavně na sledování linie sourozeneckého příběhu, nabízí prostor k zamyšlení. Autorům se podařilo dát dohromady na televizní poměry věrohodnou výpravu. Dramatičnost příběhu umocňuje hudba. I když některé scény byly nadbytečné nebo působily nereálně, tak především díky herectví ústřední trojice, která představuje sourozenecké trio, na mě příběh působil autenticky. Scéna, kdy Eva (Tereza Nvotová) hledá pomoc v kostele a rozhoduje se, jestli má utéct sama před sebou, patří k nejsilnějším. Líbil se mi i závěr, který sice vyznívá symbolicky, apelativně, ale zároveň má v příběhu své místo. Hudba a text: Jiří Chlumecký. Zpěv: Jan Kalousek a Kateřina Podholová. (28.11.2010)

Dokáže dětský domov připravit na život? 1) Výborně napsaný scénář Ivo Pelanta o tom, jak je těžké překročit vlastní stín, zobrazuje hrdiny sympatické ve svém úporném často neúspěšném hledání. Jsou jako lidé bez imunity (bez domova), kteří pak umírají (nezvládají) na obyčejné nachlazení (běžné sociální interakce). 2) Velmi televizní film zdobí přesvědčivé herecké výkony (zejména Filipa Cíla a Terezy Nvotové) i pro někoho možná trochu vlezlá hudba Jiřího Chlumeckého. 3) Takhle nějak si představuji tvorbu veřejnoprávní televize. (12.12.2010)

Po prvním dílu jsem chtěla tenhle film rozcupovat na milion kousků. Ta spousta nepřesností a nelogičností mě otravovala. Všemu Irena Pavlásková nasadila korunu, když vydávala kladenské nádraží za Hostivice. Toho si musel všimnout snad každý. Při druhém dílu jsem ji dala znovu šanci a svůj názor jsem otočila téměř o třistašedesát stupňů. Odprostila jsem se od všeho a sledovala pouze příběh tří sourozenců, kteří se snaží najít své místo v životě a narážají na spoustu překážek, se kterými se my "normální" (blbý výraz, já vím, jiný mě nenapadl) vyrovnáváme denně a řešíme je v podstatě levou zadní. Ale oni si po celý život ponesou jisté stigma. Irena Pavlásková ve svém nejnověším počinu poukazuje na obrovskou propast mezi světem dětských domovů a obyčejnou každodenní realitou "normálních lidí". (06.12.2010)

Nenacházím slov. A nemyslím to v tom obecném použití jako extra dobré či extra špatné. Líbilo se mi to, na televizní poměry to bylo více než slušné, jen mne nenapadají takové ty recenzentské pindy, kterými bych ten komentář trochu zaplnil. Tak ho zaplním pindáním o tom, že mne nenapadají žádné pindy, kterými bych ho zaplnil. A hle, relativně obsáhlý komentář (samozřejmě k věci) je na světě... 70% (13.12.2010)

Režisérka Irena Pavlásková a scenárista Ivo Pelant, který zpracoval námět nelehkých osudů holek a kluků z dětského domova, u mě zabodovali. Vše je uchopeno neměnnými žánrovými pravidly, která dodávají příběhu zdání autenticity. Konec konců jde jenom o fikci. Ke kvalitě filmu přispěli vedle známějších herců i nové a neokoukané tváře Jana Pidrmanová a Filip Cíl, kteří tu dostávají značný prostor, na kterém mohou charakterizovat své postavy. Pravdou je, že pocity bezvýchodnosti se trochu opakují ve zdlouhavém příběhu. Nicméně zajímavá mozaika tří vzájemně propletených sourozenců, kteří se stávají účastníky odpovědnosti za svůj vlastní život, není vůbec špatná. Jen ještě doplním, je to dobrý televizní film, jenž tvůrcům určitě ostudu nedělá. (13.12.2010)