Žena, ktorá spieva

Kéž by tak Villeneuve trošku zatlačil na střihače, aby se tolik neválel. To by pak z toho byl film do žebříčku. Takhle je to dost roztahané a ze začátku bohužel nudné. Potom se ale rozjede hodně drsná spirála děje, která diváka vyplivne až úplně na konci se sevřenými útrobami a velmi mělkým dechem, který se vrací jenom pomalu. 90% (30.05.2017)

To vám takhle jednoho obyčejného dne přistál přede mnou snímek s "lehce zavádějícím" názvem Incendies (a překvapivě doslovným českým překladem) a zasáhl mě (svým osobitým vyprávěním a ryzí neprvoplánovou poctivou filmařinou) rovnou do srdce. Nutno dodat, že srdce říká "nerejpej se v tom šťourale jeden", ale rozum křičí "nebuď zaslepenej a přiznej i určité nedostatky". Tady jsou a jak si tak pročítám zdejší komentáře, podobný "problém" měli i uživ. DaViD´82 resp. jhrasko). Zaprvé, pasáže u notáře, které odvádí divákovu pozornost působí nepatřičně (jakoby patřily do jiného snímku) a (zadruhé) zbytečná doslovnost (nejen) v samotném závěru. Za sebe pouze dodám, že to působí i (lehkou) vykonstruovaností děje a otázkou zůstává, zda-li by se bez "šokujícího závěru", (který divák záhy stejně začne tušit) a říká (přeje) si, "hlavně aby to tak nedopadlo", nejednalo o mnohem silnější zážitek. Poslední (mou) výhradou je nevýrazný (hledající a nenacházející) si svou polohu M. Gaudette v roli Simona. Přes všechny tyto výtky, (kterými jsem snímek doposud zahrnul), se nenechte zmást! Incidies je velmi působivým snímkem a to nejen pro svou ryzí filmařinu, ale zejména pro samotné zpracování. Kamera, střih, režie, hudební doprovod (jj, Radiohead na mě vždy platili) js(d)ou v naprostém souznění a jsou to právě a jenom tyto atributy, které se starají o divákův zážitek, udržují ho v neustálém napětí a nenechají vydechnout. V neposlední řadě musím přiznat, že D. Villeneuve je vskutku obratný vypravěč se smyslem pro přesné dávkování tempa a i díky výše zmíněným faktům nepůsobí Incendies jako adaptace divadelní hry, ale jedná se čistě o filmařský zážitek. Incendies to je (nejen) pátrání po rodinných kořenech, jehož výsledkem nemusí být vždy nutně rovnice 1+1=2, ale také "nastavené zrcadlo rozdílnosti" (byť pro někoho možná příliš povrchní a zjednodušující) mezi západním a islámským světem a s tím spojenými hodnotami. p.s. bez mučení přiznávám, že až do dnešního dne mi tvorba tohoto nadaného Kanaďana zůstávala ZCELA utajena. To ale (ve světle tohoto snímku) hodlám v nejbližší době změnit! Kandidáta bych už měl http://www.csfd.cz/film/265641-polytechnika/ Uvidíme....88% (30.09.2011)

Ke snímku jsem se dostala díky imdb žebříčku. Původně se mi do něj vůbec nechtělo, ale teď zhlédnutí nelituji. Film mísí mnohá klišé s dramatickým, temně se rozvíjejícím příběhem s pořádně hutnou atmosférou. Místy se vleče a místy dějové linky, které mě zajímaly nejvíce, proložily záběry ne až tak atraktivní, které příběh spíše retardovaly. I tak je to ale silný film. Závěrečnou pointu jsem uhádla jen částečně, nechala jsem se unášet na vlnách děje a nijak nespekulovala. Asi to byl vhodný přístup, protože mě snímek na konci vcelku dostal. (03.06.2013)

Spoilery ~ Velice silný příběh matky, nedbalé náboženských předsudků, jenž otěhotněla a tím rodinu zostudila. Dítě šlo do sirotčince a matka se musela z LIbanonu dostat pryč, do Kanady. Po její smrti její další dcera a syn dostanou obálky, aby je předali svému otci, o kterém si doteď mysleli, ze je mrtvý, a dalšímu sourozenci, o kterém neměli tušeni (ano, ono odložené děcko). oba je ale nejprve musí najít. Syn Simon na to kašle, Jeanne se ale do LIbanonu vydává pátrat po otci i matčině minulosti, což ji přivádí do doby libanonských ozbrojených střetů mezi muslimy a křesťanskými milicemi a k úloze, kterou její matka v těchto dobách hrála. Po šokujících zjištěních se, ač nerad, k pátrání připojuje i Simon a jejich francouzský právník, šokujících zjištění ale přibývá. Popis "mysteriózní" k filmu dokonale sedne. Co k němu ale sakra nesedlo, to byly skřeky od Radiohead. (27.10.2012)

Nevím proč, ale já tam toho Sofokla od začátku cítil. Každopádně, kdyby jej Villeneuvův hrdina četl, nemusel by se tento již omšelý mýtus promítnout i do jeho osudu. Takto navíc zůstává určitá pachuť účelovosti a prvoplánovosti, když jinak sympatický příběh vyústí do toho nejnepravděpodobnějšího a navýsost naivního finále. Incendies (oceněný nominací na Oscara za nejlepší cizojazyčný film) se netají velkými ambicemi. Oplývá velkými gesty a vášněmi jako z klasické literatury. Hněv. Křivda. Opovržení. Pomsta. Láska. Odpuštění... Hotový symfonický orchestr svíjející se v dionýsko-apolinských rozepřích pod taktovkou Richarda Wagnera. Magnifique! Bombastique! Ale hlavně jako vychytralý patetik se zde Denis Villeneuve předvedl. Do jaké míry je portrét blízkého východu relevantní, nechť posoudí jiní. Rád bych jenom podotknul, že snímek není nějakým hutným psychologickým dramatem, ani žádnou studií vztahů v arabském světě, ač se tak celou dobu tváří. Ve své podstatě je to pouhá detektivka na pozadí emotivního světa a rozechvělých zjitřených ran. Takhle film začíná a takhle taky končí, ačkoliv si nejsem jistý, do jaké míry šlo o záměr autora. Přes všechny výtky však musím hodnotit poměrně vysoko, a to z formálních důvodů (režie, kamera, střih, narace, skladba dějových linií, přes delší stopáž absence hluchých míst,...). Že je Villeneuve talentovaným tvůrcem, bylo ostatně mým vstupním předpokladem pro shlédnutí tohoto filmu. (27.06.2011)