Kód Enigmy

Můj mozek je všelijaký, jen ne matematicko-fyzikální, a válka mi mnohem víc imponuje macho těžkou artilerií, roztrhanými kusy těl a epickou mírou destrukce, než nějakou geekovskou šifrou, vzorečky, kódy a dekódy, nicméně i tak jsem si tento film užil - je krása podívat na tak kvalitně (leč klasicky "akademicky sušše") zfilmovanou skrytou část druhé světové, která ve výsledném reálném významu mohla to vojáčkování dokonce i předčit. Celé to funguje jak pro zájemce o zajímavé momenty dějin, tak čistě jako film - který se stále pohybuje kupředu a Cumberbatch je ten kdo táhne. (21.01.2015)

Turingova Čistá duše, která se nimrá v (nej)méně zajímavých aspektech jeho osudů (a když se jim věnuje, tak ve stylu reklamy na klišé "když půjde on, tak my také" či "heuréka" apod.), aby ty nosnější a nepoměrně zajímavější události nepochopitelně zahrála do autu. Zaujme tedy ve výsledku především Cumberbatchův výkon. Ani ne tak sám o sobě (i když to také) jako spíše v kontextu jeho zásadních rolí, kdy po Hawkingovi, Sherlockovi a Assangeovi již počtvrté hraje papírově tak podobný archetyp role "odd duck" génia, aniž by přitom v žádném ohledu (či jen gestu) nevarioval jednu a tutéž polohu stále dokola. (31.01.2015)

Veliké překvapení. Pro mě. U Honu na lišku jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. U Teorie všeho (asi nejbližší možný příbuzný Kódu Enigmy) jsem rovněž předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. Stejně tak i u Kódu Enigmy jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, ale šeredně jsem se spletl. V každé jednotlivé kategorii bych mohl hledat superlativy - má oblíbená Keira Knightley, Mark Strong, dynamická režie a scénář s přesně dávkovanými porcemi napětí, hudební doprovod, po kterém se Alexandre Desplat konečně dostal mezi mé nejoblíbenější skladatele (že mu to ale trvalo) a v neposlední řadě Benedict Cumberbatch, kterému jsem roli poprvé v jeho už tak uctyhodné filmografii sežral i s navijákem, bravo Benedicte. Kód Enigmy se u mě tím pádem dostal na průběžné první místo letošních Oscarových kandidátů (zdaleka jsem ještě neviděl všechny), hned před Grandhotel Budapešť (opět Desplat, náhoda?). (11.01.2015)

Válka nebyla vyhrána jen na bitevním poli, ale i zpoza stolu. Imitation Game zase jednou dokazuje, že nejlepší příběhy píše život sám a z druhé světové války mohou režiséři čerpat snad donekonečna, aniž by tématem takové filmy připomínaly ohranou desku. Benedict byl ve své roli muže, který přišel s první myšlenkou na počítače a v podstatě zkrátil válku (odhadem) o dva roky, aniž by si za to mohl nárokovat nějaké zásluhy, přesvědčivý. Dokonce natolik, že se mu podařilo zmírnit averzi, kterou jsem k němu doposud chovala. Ke Keiře nemám příliš co říct; dobové filmy vylepšené o její přítomnost jsou balzámem na duši. A upřímně, bez ní bych o Imitation Game ani nezavadila pohledem. Co se příběhu týče, připadá mi, jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, jestli se zaměřit více na prolomení šifer nebo podivnou povahu a sexuální orientaci onoho matematika. V mnoha chvílích mi to připadalo hodně nedotažené, bohužel. Nejsilnější zbraní filmu jsou jednoznačně momenty Benedicta a Keiry, jejich neobvyklé přátelství mě bavilo a mělo jiskru. Možná proto, že oba jsou ve skutečnosti dobří přátelé, skutečně za sebou stojí a brání jeden druhého a to se promítlo i do filmu. Jinak si pravděpodobně při zmínce o tomto filmu vzpomenu jen na prolomení Enigmy a za čas možná ani to ne. Řekla bych, že IG pluje v takových dosti standardních vodách, což nemusí být nutně negativum, ale obávám se, že tenhle snímek nebude zlomovým bodem, díky kterému by si každý Turinga zapamatoval. Nicméně, na Keiřin nástup jen tak nezapomenu :) A co tedy budeme dělat? - Budeme luštit nerozluštitelný nacistický kód a vyhrajeme válku. - Aha. (27.03.2015)

Hrozně se mě líbily ty časový prology. Vždy pár minut a pár vět v padesátých let a pak hajdy do válečných časů, vyprávět příběh. Bylo to udělaný velmi poutavě, nechyběl ani britský humor, který nejednou dal znamení mé bránci, aby zapojila do akce smíchárnu. Benedict skvělej, zvládl poměrně náročnou roli s naprostou lehkostí a přirozeností a přitom zahrát mišuge a současně homíka, určitě nebylo snadný. Další osln mé osobnosti dodal Mark Strong. Ten může ty šéfy tajných služeb jít vyučovat do Královské akademie dramatických umění v Bloomsbury jak je dobrej. Anglie a její zákony v padesátých letech, to byl taky slušnej hnůj a díky tomu si konec filmu si užili hlavně moje emoce. (27.01.2015)