Tri

Tykwer umí točit i psát a je radost sledovat jeho vyprávění. Možná je tentokrát příběh až příliš čitelný a konstrukt má tak tlusté sloupy, že se obcházejí dvě hodiny, ale když někdo umí... Kamera v pohybu, agresivní vizuál je zpět, uhrančivý soundtrack, zábavné a akční dialogy, spolehliví herci. Znalci vědí, že se zde bude skládat pocta architektuře a urbanismu. Láska zvítězí a příběh je přijemně originální. Těším se na další produkt tohoto neměckého mistra! Asi takhle on miluje ji, ona jeho, ale navíc on i jiného a ona taky, není to tak jde čas, je to Tom Tykwer!... 80% (19.04.2011)

Na komedii příliš málo vtipné, na drama příliš málo vážné, na romantiku ... úplně mimo. Všechny tři hlavní postavy jsou nadto úplně neuvěřitelně nesympatické - z Adama mi bylo až fyzicky nevolno. Provokativní, kontroverzní závěr byl chytře vyspoilerován na plakátě. Je mi celkem jedno, jestli snímkem Tykwer bourá genderové stereotypy, kritizuje soudobou morálku (nebo naopak říká, že na ní není nic extra špatného) atd., já se prostě nebavil. (08.10.2011)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)

Záměrně povýšená intelektuální hříčka, která má za cíl nasrat za a) morální užvaněnce, kteří se navzdory svým morálním kázáním chovají vskrytu jak hovada; za b) stereotypně přízemní konzervativce, kteří nechtějí slyšet, vidět a uchopit ten volnomyšlenkářský proud a povznést se na něm; za c) "svaté", kteří věří v čistotu nejvyšší a nejjasnější nehomosexuální a nebisexuální lásky; za d) všechny, kteří nesnáší děsně duchaplné průpovídky o umění a vědě (a těch je dost). Inu netvrdím, že se s Tykwerovým pohledem na věc ztotožňuji, netvrdím, že se mě na některé scény dívalo příjemně; tvrdím však, že byly okamžiky, které mě rozesmály (ať už ze zoufalství, nebo skutečně od srdce); také mě velice rychle došlo, proč tento film vznikl a proč tu má své místo - má znepokojit a nutit člověka k zamyšlení a nejen nad tím, zda ona vykonstruovaná trojice je jen symbol něčeho víc, nebo nikoliv. (11.09.2012)

Rychlokurs bisexuality v německy chladném manuálu...Osudy izolované, osamocené a nahodilé stejně jako mozaika dělených a roztříštěných filmových políček...Pokus o globální lidskou i společenskou reflexi na pozadí jednoho vyhořelého vztahu, která bohužel z každého záběru polopaticky křičí o tom, že je hlubokou uměleckou výpovědí, a bere si do úst Shakespeara, muslimské šátky i buněčná dělení...Já v tom shledávám jen prázdnou intelektuální podbízivost a necílený chaos... (02.08.2011)