Zvuk hluku

Hudba jako názor, jako revolta, anarchie, hudba jako živel, jako gejzír tryskajících emocí, které nemilosrdně smetou hradbu konvencí a civilizační návyky. Tu a tam mám pocit, že vše už tu vlastně bylo a nic nového se ani v kinematografii vymyslet nedá, pouze měnit úhly pohledu a přetáčet lépe to, co dříve udělali jiní. Jenže pak se objeví filmy jako tahle střelená švédská komedie a moje představy zboří. Zvuk hluku je originál, solitér, který se jen těžko dá k něčemu přirovnat. Scénáristicky poněkud nedotažený, člověk nějak cítí, že by chtěl pointu ošetřit důkladněji. Ale i tak stojí snímek za vidění. Zejména pro to, co ocení experiment a ujetosti všeho druhu. Já si tu bombastickou provokativní hudební šou zahranou v ilegalitě a všem navzdory docela užil. Celkový dojem: 80 %. (05.01.2015)

Geniálnost některých hudebních čísel vyrovnává poměrně průměrný průběh samotného příběhu, který víceméně nemá co nabídnout. Ve výsledku je tedy znát, že tvůrci tlačili vodu a vymejšleli, jakým příběhem by vyplnili to, co je opravdu baví. A řeč je o hudebních číslech, u kterých jsem nevěřil, že mohou vzniknout. Zvuk hluku se tak stává nejzajímavějším hudebním filmem, co jsem asi viděl, protože kde jinde zažijete symfonii na umírajícího pacienta nebo symfonii loupeže. No a o symfonii na téma stavební stroje ani nemluvě. (22.06.2018)

Tenhle film balancuje na dvou protipólech. Na jedný straně přinesl totálně originální námět hudebního terorismu, na straně druhý je ale děsně plochej. Jakoby nevěděl na co přesně se soustředit a postavy tak zůstavaj naprosto neodkrytý. Líbil se mi hlavní hrdina, působil na mě jako švédský Ralph Fiennes. Sound of Noise je film na zábavu, nic hlubšího nepřináší, nicméně ta zábava za to stojí. (16.06.2011)

Přesně takovej film do Meat Factory - je to alternativní, bojuje to proti konformismu, aktéři se tvářej vážně, spousta retro prvků a důmyslného odkazování na béčkové časy (Fuck the Music, Kill, Kill). Holkám s baletkovskýma sukýnkama a slimkou v prstech se to bude líbit, mě tam překážela ta snaha o příběh. (03.12.2011)

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75% (28.03.2011)