Zvuk hluku

Strašně zajímavé, co se nápadu týče a zároveň utopené v celkově nudném příběhu, zápletce. Ty zvuky mi někdy trhaly uši, v tom nejlepším slova smyslu, ty předměty a vůbec nápady, ze kterých ty zvuky vycházely mi pak nebral mozek, opět, v tom nejlepším slova smyslu, celkově to však zabila nepropracovaost zbytku příběhu a postav, což mi trhalo srdce, v tom nejhorším slova smyslu. Ve finále tak zůstalo jen u těch zvuků a scény, kde se tvořily by se spíše měly stát hudebními videoklipy pro jejich skvostnou originalitu, jako film je to ovšem do velké míry zmrvená nuda. Tohle mohlo a mělo být skvělé, jelikož nápadem to na to mělo, škoda. (21.06.2012)

Seveřané filmy točit umí, to už nám mnohokrát dokázali. Jejich hlavní devízou jsou silné, netypické (oproti 80% Hollywoodu) scénáře, které úžasně kombinují komedii s vážnými tématy. Zvuk hluku je neuvěřitelně inovativní film, který člověk s radostí sleduje a s radostí dokouká. Kéž by bylo víc takových tvůrců. 85% (12.12.2016)

První půlku jsem měl snad filmový orgasmus. Jak hudební gang začal hrát na všechno co jim přišlo pod ruku tak jsem měl husí kůži po celém těle. Navíc to nebylo bůhví jaké plácaní, ale svěži rytmická a zábavná hudba. Nejvíc mě dostala scéna v nemocnici, která je vtipná a hudebně mě bavila nejvíce. Druhá půlka už pomalu ztrací dech a tvůrci jakoby neví kudy se vidat. Ale jako celek film působí svěže, zábavně a originálně. (09.11.2011)

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena. (01.05.2012)

Interesantnější symbióza obrazu a zvuku tu ještě nebyla, respektive možná byla, ale já se s ní zatím nesetkal, neočekávám, že v životě ještě uvidím film, který by mě svou “milou šílenosti“, tak příjemně překvapil... Nebýt nevyváženosti první a druhé půlky, o které se už rozepsal Matty, neváhal bych s absolutním ohodnocením, škoda, přesto budu na “Sound of Noice“ s láskou vzpomínat... 80% (08.12.2013)